Květen 2013

Co tady budu dělat?

31. května 2013 v 14:20 | bev |  Občasník
3.část

Den po příjezdu do Košumberku (26. dubna) jsem obdržela rozpis procedur. S vlčím pousmáním jsem zavzpomínala na své drahé všudybylé a všeznalé známé hlásající, že procedura bude stíhat proceduru, takže budu ráda, když si lehnu. Opak byl pravdou, ležela jsem většinu dne a byla šťastná, když jsem mohla půl hodiny rozcvičovat. Další dvě povyražení - laser a vířivka /nebo perlička a laser, nebo elektroléčba a masáž suchou vanou/ - byly záležitosti na čtvrt hodiny (každá), včetně cesty výtahem a hledání správných dveří. A 2x za den pět až deset minut na rotopedu. Suma sumárum program na hodinu a čtvrt denně, ve všední dny. O víkendech nic, o svátcích nic. A právě na květen dva svátky připadají. A co potom a co mezi tím? Pěkně to vyjádřil Robin Williams ve filmu Táta v sukni, kdy v převleku za hospodyni paní Doubtfireovou, doprovodil rodinu na plovárnu, ponechal své děti, svou ženu a ženina nového přítele vodním radovánkám a pak si pro sebe zazoufal: ,,Jéžiši, co tady budu dělat?" Napadla mě stejná myšlenka. Jemu zbýval alespoň dobře zásobený bar. Já měla na povzbuzení maximálně zelený čaj.

Výlety po okolí nepřicházely v úvahu. Mám totiž kloub nejen umělý, ale ještě podsypaný drtí, aby se noha protáhla do původní délky. (Ono to nejen znělo jako práce na stavbě, to byla práce na stavbě!) Měla jsem ji zkrácenou o 3cm. Při chůzi by se mohl kloub zase do drti zabořit (alespoň ze začátku /6týdnů/, než ho proroste tkáň) a výsledný efekt by byl nulový, což bych fakt nerada. Taky musím podotknout, že chůze o berlích s maximálním odlehčením nohy dá dost zabrat. Ruce a ramena mě bolela i z poměrně krátkých cest na procedury, jakobych vlastnoručně vykopala kanalizaci pro celou obec a tudíž jsem po návštěvě místního hradu a kostela, jakož i malebného okolí ( jak se jevilo v těch třech dnech, co se udělalo hezky) ani dvakrát netoužila. A vlastně jsem měla od lékaře přímo doporučeno chodit co nejméně. Ale to mi stejně nikdo neuvěřil. Když za mnou přijela tchyně s tchánem a manželův bratr s manželkou, mimo jiné jsem jim poněkolikáté převyprávěla výše zmíněné, to o té drti a odlehčování a nechození atd. bla bla... Pozorně, s účastným zájmem si vyslechli mé vyprávění a pak švagrová povídá: ,,A už ses byla podívat na hradě, je to jen kousek asi kilometr? A rozhodně si zajdi do kostela, ten stojí za to." Chmurně jsem zavrčela: ,,Tam se zajdu pomodlit, až pojedu odsud, jako poděkování, že jsem to přežila."
Stejná situace se opakovala i s mým tatínkem. Odvyprávěla jsem svou ságu, on ji účastně vyslechl a pak vyčítavě pravil: ,,Mně se zdá, že málo chodíš!" Tehdy jsem pochopila, že některé věci jsou zkrátka nesdělitelné, nebo je nedokážu podat dostatečně věrohodně. V povědomí rodiny jsem zapsaná jako líný lempl, který odmítl prohlídku kulturních památek, přestože je měl přímo pod nosem.
Co se týká táty, nemůžu nevzpomenout na jeho hlášku, kterou oblažil lékaře po operaci kolene, když měl nohu rozhýbat: ,,Bolí mě to a radši budu tahat nohu za sebou, než bych to rozcvičoval ". Přesně tak to taky udělal, polehával, dokud ho koleno nepřestalo bolet a pak postupně nohu zase rozchodil. Toto prohlášení ani postup mu nemám za zlé,( nakonec bude mu osmdesát a na výstřední názory má právo, navíc kdo by se s ním hádal), ale poněkud mu ubírá na přesvědčivosti

Samozřejmě jsem si sebou přibalila knihy s neotřesitelnou vírou v čarovnou moc příběhů, které mi poskytnou azyl v těžkých časech. Dnes už neotřesitelná není. Vzala jsem si milovanou Christinu od Stephena Kinga, která nikdy nezklamala, i když jsem ji četla asi osmkrát a pak něco pro poučení, abych neumřela úplně hloupá - Obrazové dějiny filozofie. Krásnou publikaci, která v krátkých článcích doplněných obrázky, zahrnuje veškeré známé pojmy filozofie a předkládá je tak srozumitelně, že v nich může najít poučení a pobavení i laik, jako jsem třeba já. Christinu jsem odložila už v nemocnici. Zcela šokovaná jsem musela připustit, že mě nebaví. To se mi ještě nikdy nestalo. Dějiny filozofie mě bavily. Pro změnu mi nedávaly žádný smysl, což je taky na prd. Přečíst stránku a moct začít okamžitě zase od začátku, aniž by se jediné slovo zdálo povědomé, je poněkud zneklidňující. A to prý odumírají mozkové buňky jen při celkové narkóze. Houby leda! Mě jich taky hromada opustila. Při jejich už tak nevysokém počtu by to pro mne mohlo mít fatální následky.

Náš pokoj, sic prostý a při zařizování zřejmě inspirovaný stylem - rané období cara Klacka, byl vybaven skutečně moderní, velkou televizí s překvapivým rozsahem programů. Asi osm. Stačil by i jeden. Má neschopnost soustředit se na příběh platila nejen pro psaný text ale i mluvený. Když selhaly osvědčené: Odložené případy, Ztracené duše, Upíří deníky i Dva a půl chlapa, vzdala jsem to a podvolila se zavedenému koloritu. Už v nemocnici jsem byla laskavými kolegyněmi zasvěcena do děje takových trháků, jako jsou Cesty domů a Ordinace v růžové zahradě, nebo příběhů podle Rosamunde Pilcher, škody tedy již byly napáchány. Ke smíření mi značně pomohlo i poznání, že ať sleduji cokoli, oblíbené nebo nesnášené, stejně všechno zní jako by mluvili klingonštinou. Je však pravda, že má smířlivost byla vysoce ceněna u spolubydlíccíh. Dokonce mě označily za nejtolerantnějšího člověka, s jakým se při svém pobytu setkaly. A ještě smířlivější a tolerantnější jsem byla po skončení hlavního večerního programu. V půl desáté jsem polkla prášek na spaní a vděčně se odpojila na šest hodin od reality. Pak mi bylo stoprocentně jedno jestli sledují Anděla na horách nebo Polívku na víně.

Ale přes preferované pořady byly všechny spolubydlící fajn, obzvlášť první a druhá parta v nemocnici a první parta v Košumberku. V tom jsem měla štěstí. Mít na pokoji nějakou můru, tak tam nevydržím ani ty tři týdny.Mrkající

pokračování ZDE

Nuda v Košumberku

29. května 2013 v 11:46 | bev |  Občasník
2. část

25. dubna 2013, tedy devátý den po operaci, jsem odcestovala do Košumberku na rozcvičení. Přeprava sanitou proběhla bez zádrhelů. Větší část cesty jsem prospala a po své zkušenosti pokládám cestování vleže jednoznačně za nejpohodlnější. Po vyslechnutí zkušeností dalších takto přepravovaných jsem si uvědomila, že mé nadšení je spíš výjimka než pravidlo. Většině bylo z pohledu do ubíhajících korun stromů šoufl a ještě měli obavu, aby se kodrcáním po zimou zničených cestách nezmrzačili víc, než už byli. Buď jsem fakt flegmatik, nebo u mne sehrála roli blažená a bohužel bláhová představa, že to konečně někam spěje, že obtížnější část mám za sebou. Ve šťastném chvilkovém rozpoložení plynoucím ze změny prostředí jsem se nechala zapsat a ubytovat.

Následoval přijímací pohovor s lékařem. Na dotaz, jak dlouho hodlám pobýt, si ihned sám odpověděl
"Vidím to minimálně na měsíc, ideální by bylo šest týdnů." To mě poněkud vyvedlo z míry. Tajně a směle jsem doufala, že by mi možná stačilo čtrnáct dnů. V kategoriích měsíců jsem odmítala uvažovat, přestože se mnozí známí při rozhovoru o Košumberku nadšeně dotazovali: ,,Na jak dlouho tam jedeš, na měsíc nebo na dva?" a přišlo jim to úplně normální. Mně tedy ne! Většinou šlo o lidi, kterým ani vzdáleně nehrozilo, že by se do podobného zařízení někdy dostali, kteří kdysi zavítali do Košumberku na krásné dvě hodiny, coby návštěva nějakého nešťastného maroda a tím pádem se jim tam strááášně líbilo. Jejich radostné provolávání: ,,Tam je to krásný! Bude se ti to líbit!" případně: ,,Hned bych si to s tebou vyměnil/a!" pro mne tedy nebylo směrodatné a dokonce ani snesitelné. Nakonec jsem neochotně odsouhlasila měsíc, nebude-li zbytí. Po dvou hodinách od rozhovoru, otevřel lékař dveře pokoje, kde jsem seděla na posteli a zhruba po dvaatřicáté vyprávěla dvěma spolubydlícím svůj příběh - Jak jsem k endoprotéze přišla a pravil směrem ke mně: ,,Vypadáte celkem normálně." Nevím zda je to nějaká místní zdvořilostní fráze, či pouze vyčetl v mých očích zaječí úmysly a přišel zkontrolovat, jestli jsem stále ještě přítomna. Jelikož jsem ho ohodnotila jako suchara, mile mě překvapil a tak jsem pobaveně reagovala slovy: ,,Děkuju, to ste mě potěšil, ještě abych tak vypadala nenormálně." Na to nic už neřekl a s neutrálním úsměvem zase tiše zavřel. Formality byly u konce.

V jednu odpoledne jsem měla za sebou seznámení s pokojem a kolegyněmi, oběd, sprchu i vybalování a před sebou moře času (nudy), večeři a jako "zlatý hřeb" dne - Ordinaci v růžové zahradě. Využila jsem volné chvíle k plodnému rozjímání zda hledět z okna, nebo v televizi na Sama doma, kde určitě zas budou rozebírat nějakou pěkně ohavnou chorobu, v lepším případě pouze nevyléčitelnou, a nebo si zaslzet nad svým osudem, kdy domů nemůžu, protože bych tam nebyla k ničemu a jinde být nechci. Nakonec to nebylo zas tak složité rozhodování. Během odpoledne jsem to postupně zvládla všechno. Krom nudy a stesku mě značně deprimoval i fakt, že o berlích daleko neuteču.

Rychle mi došlo, že to bude skutečně dlouhý a náročný pobyt. Šlápnul vedle

pokračování ZDE

E.T. volat domů!

24. května 2013 v 7:54 | bev |  Občasník
1. část

Film E.T. mimozemšťan má sice už nějaký ten rok po premiéře (asi pětadvacet, jak si tak matně vybavuji), ale výše citované zvolání nešťastného mimozemšťana, zapomenutého u nás na Zemi, je myslím notoricky známé kdekomu, ať už film viděl či ne. I já jsem kdysi v přítmí kina slzela nad umírajícím stvořením, nenáviděla bezpáteřní, cynické vědce a radovala se z jeho úniku a šťastného návratu.. kam vlastně? Někam tam nahoru, mezi hvězdy, jinam. Film mě tenkrát okouzlil a dojal, muselo ale uběhnout mnoho let, abych dokázala naplno procítit mimozemšťanovu touhu po domově. V uplynulém měsíci se mi tato věta vynořila v hlavě několikrát. Ne snad že bych náhle odhalila svůj mimozemský původ, i když, pravda, našli by se tací, kteří by se hádali. Nejsem ani natolik zajímavá natož roztomilá a v košíčku na kole by mě stěží uvezl zdatný kulturista. Dokonce nedokážu ani okouzlujícně a jímavě vyvalovat kukadla. Při nácviku před zrcadlem jsem usoudila, že vypadám, jako bych měla vážné zažívací potíže, nebo byla po úrazu hlavy a od dojímání zrakem jsem upustila. Jedno však máme přece společné. Velmi intenzivní pocit, že jsme se dostali někam, kde strašně nechceme být.

15. dubna 2013 jsem nastoupila do nemocnice na operaci (výměna kyčelního kloubu - pro neobeznámené). Den nato proběhla operace. Plánovaná byla na půl desátou, ale člověk míní a ortoped mění. Operace předcházející té mé se o třičtvrtě hodiny protáhla. Předoperačně zklidněná oblbovákem (myslím premedikaci, ne Snídani s Novou, která zrovna běžela v televizi) jsem se příjemně prospala ještě na pokoji a na sál odjela čilá jako rybička. Nijak mi to nevadilo, těšila mě vidina, že se má anabáze blíží do finále. V obavě abych po narkóze nezvracela, kterážto představa je mi krajně odporná, zvolila jsem částečné umrtvení, tedy od pasu dolů. Ostatně stejně jako kdysi při luxaci kolene. Tenkrát jsem vzbudila velké podivení u své rodiny a když jsem vysvětlila důvod své volby, švagr to vcelku výstižně a věcně shrnul slovy: " Jistě, vždycky je lepší důstojně ochrnout, než potupně zvracet." Díky lokální anestezi jsem si mohla vychutnat operaci se vším všudy, včetně zvukové kulisy, znějící jako práce na stavbě. Převažovala sbíječka, kladivo a pila občas doplněné hlasy radících se operatérů. Chvilku jsme také pohovořili s anesteziologem o našem společném známém, který kdysi pracoval v nemocnici. Vcelku pěkně nám to uteklo, mě tedy rozhodně. Další den jsem proklimbala na JIP a hurá rozcvičovat.

Před samotnou operací jsem byla obeznámena s výkonem, riziky a obdržela od fyzioterapeuta brožuru obsahující poutavý a barvitý popis života s umělým kloubem a možných komplikací, jakož i výzvu dát si své věci do pořádku, zajít k notáři, do banky a na další úřady. Ve výčtu chybělo už jen doporučení objednat si pomník a domluvit se zavčas s kameníkem na nějakém pěkném motivu, kterým ho ozvláštní. Troufnu si říct, že v mém případě byla chyba dát mi něco takového do ruky. Kam se hrabe King! S mrazením v zátylku jsem si pojednání pozorně pročetla a získala dojem, že opětné vykloubení je nejen možné, ale vysoce pravděpodobné, že je to vlastně zcela běžné. Lidově řečeno, že je to dřív, jak na nové kalhoty. Zahlcení informacemi se projevilo, když jsem se měla poprvé posadit. Dvě sestry mě tahaly jako řepu a já byla v takové panice a křeči, že se mnou nemohly pohnout. Fyzioterapeut udivený jednak tím, jak na mne psané slovo zapůsobilo a hlavně tím, že jsem brožuru vůbec pročetla - což asi není běžné, jak jsem vyrozuměla - uvedl (pobaveně) informace na správnou míru slovy: "Nesmíte to brát tak vážně." A jako bonus mi předvedl několik krkolomných pozic nohou, při kterých vykloubení skutečně hrozí. To mě uklidnilo, podobné prostocviky jsem byla schopná předvést naposledy ve třetí třídě a tudíž nehrozí, že bych si tak bezděčně, z dlouhé chvíle, vykroutila nohy dnes.
Inu, moje chyba. Jelikož mi nohu zdobila dvaceticentimetrová jizva, stažená hrubým stehem, brala jsem to opravdu poněkud vážněji.

A jakmile jsem byla schopná zdolávat schody, odcestovala jsem do Košumberku.
Ale o tom zas příště. Smějící se


pokračování ZDE

ZOO /2/

17. května 2013 v 13:07 | bev |  Náčrtník
ZOO/2/
(aneb, co zůstalo v rozepsaném)


Největší žijící suchozemský savec. Staří samci dosahují výšky okolo 3,5 m a hmotnosti 6 tun.


Hnízdí v nejchladnějších oblastech světa, na ledových krách pokrývajících Antarktidu, kde průměrná teplota nepřesahuje -20°C. Poté co samička snese vajíčko vydává se na dlouhou pouť za potravou. O vajíčko se dalších 60 dnů stará sameček. Samička se vrací v době kdy se mláďata líhnou.


Adax je velká saharská antilopa. Jeho nohy jsou přizpůsobené pohybu v sypkém písku - má široká kopýtka. Rohy slouží k sebeobraně. Patří k ohroženým druhům.