Březen 2013

Moje drahá zvěř

26. března 2013 v 15:05 | bev |  Občasník
Slovo výstřednost lze popsat jako vybočení z průměru. Vezmu-li v úvahu, že na jednu domácnost zpravidla připadá jedna, dvě a zcela výjimečně tři kočky, pak se svými šesti kusy skutečně lehce vybočuji z průměru a jsem tedy patrně výstřední ne-li přímo extrémní.

Extrémista a často i ex trémista (neboli pozdní strachovač) jsem i při výchově. Při pročítání krásných Valininých článků věnovaných novému spolucestujícímu ve vlaku života - kocourovi Číčovi - a s ním spojeným změnám v nastaveném jízdním řádu, jsem se nostalgicky vrátila proti proudu času a zavzpomínala, jak jsem tyto začátky chovatele koček prožívala já. Nakonec, co kdyby chtěla Valin nějakou radu!? Překvapivě musím konstatovat, že žádnou radu nemám. Vysvětluji si to tím, že Zmudina a spol zavedli pohotově a nekompromisně vlastní pravidla a já od té doby sekám latinu. Vybavuji si pouze, že jsme postupovali cestou pokus - omyl, krok za krokem.

V prvé řadě jsem se naučila to nejdůležitější, nepodceňovat kočičí náznaky. Zkraje jsem byla poněkud nedovtipná a ledabylá, ale rychle jsem se poučila, že výmluvný postoj u dveří a třebas jediné mňouknutí znamená: Urychleně mě vypusť, nebo máš co dělat! Obzvlášť starý kocour Dominik ( původně bytem u rodičů, ale naučil se chodit i k nám nahoru ) byl velmi zrádný a hlavně rychlý. Varoval jen jednou a pokud se mu nepodařilo okamžitě upoutat pozornost, hned kadil a nejraději v nedostupných místech a ještě raději na něco. Pokud se mu už podařilo vydělat na něco, pak toto něco bylo navždy znehodnoceno a jako nejjednoduší řešení se osvědčilo hodit to do popelnice, nebo ještě lépe rovnou spálit.

Za cenu několika mrtvičnatých záchvatů a dlouhých sprostých monologů se mi podařilo vnutit kočkám respekt alespoň natolik, že neochotně opustí stůl, linku, zkrátka místa, která mají přísně zapovězená kdykoli vstoupí do místnosti někdo z nás lidí. Ale jak říkám, jen velmi neochotně a bezpečně jim čtu ve tvářích - Abyste se z toho nepodělali ! Velmi rády také odpočívají nahoře na kredenci. Když rozbily druhou třílitrovou zavařovačku plnou sušených hub, které si tam ukládám, (a že to byla rána!) vyklidila jsem jim prostor. Od té doby šokují náhodné neznalé návštěvy, když se zčistajasna ta "chlupatá čepice", co ležela na kredenci, najednou protáhne a začne zívat. Stejně tak jsem jim musela odstranit z cesty gramofon.Tak dlouho jsem po něm toužila a nakonec mi ho téměř zničily kočky. Přišel jim jako dobrá, lehce odpružená, přistávací plocha, při seskoku z kredence. Každá z koček má asi pět kil, připočtěte k tomu rychlost seskoku ze zhruba metrové výšky a pak se není co divit, že má můj krásný gramofon prasklý kryt.

Nepoučena a zřejmě nepoučitelná jsem podobnou ne/výchovnou metodu zvolila i při cepování našeho pejska. Psík samozřejmě velmi rychle vypozoroval, co si ke komu může dovolit. Jelikož ostatní členové rodiny jsou značně zvukoví, zmocní -li se nějaké jejich věci, bere už jen ty moje. Celkem odůvodněně věří, že u mě mu všechno projde. Od podzimu jsem přišla o troje boty. Přesněji řečeno o tři boty, z každého páru jednu. Charlie miluje cokoliv, co může cestou ven popadnout a vynést na zahradu. Takto mi probral botník a zanechal v něm spoušť v podobě osiřelé růžové gumáky, hnědého mokasínu a černé lodičky. Zatím se nezdá, že by letos byly aktuální jakékoliv jiné střevíce krom sněhulí, kozaček případně rybářských holínek. Ale kdyby přece (naděje je tu vždycky) tak musím buď doufat, že objevím zatoulané boty, až roztaje sníh, nebo spárovat ty, co mi zbyly. Letos budu myslím trendy! Aneb - nová módní vlna přichází z Vysočiny.

(Ještě speciální poznámka pro Mengano: svůj problém s obutím už jsem lehce nastínila v komentáři na tvém blogu pod krásným článkem o Kačce a klíčích, ale mezitím došlo k zajímavému vývoji situace. Oplakaný růžový gumák byl nalezen, nově pohřešuji jednu z černých pantoflí, co nosím po doma. Neberu to nijak tragicky. Mám nyní dva kusy černé obuvi (pantofel a lodička), což je posun kupředu. Co na tom, že jsou obě levé. O dalším vývoji budu průběžně informovat podle změn počasí. Toužebně čekám na oblevu.)

Přes značné roztrpčení, které ve mně vyvolává každodenní boj o uchování alespoň jediného sourodého páru bot, se nedokážu na Charlieho zlobit. Krom smyslu pro humor má i obrovské herecké nadání a při každém zvýšení hlasu, či nedejbože blýsknutí zlobného pohledu, se efektně kácí na bok, protáčí oči tak, aby mu bylo vidět bělmo, zimničně se chvěje a celkově působí dojmem nejustrašenějšího psa, jaký kdy po Zemi chodil. Dlouho mi připadalo, že tento scénář odněkud znám. Pak jsem si uvědomila, že podobnou taktiku vyznávaly dcery. Za celý svůj život nikdy nebyly bité. Jednou jedinkrát jsem vytáhla vařečku, abych s ní následně zmlátila gauč a to tak prudce, až jsem vařečku přerazila. - Musím však říct, že velmi šikovně. Rozštíplý konec se výborně osvědčil při výrobě párků v rohlíku. Touto vařečkou rohlík propíchnu, jinou větší dolík prohloubím a je to. Ať žije improvizace! - Přesto velmi rády předváděly stejnou scénku jako Charlie. Bez diváků by to pochopitelně nebylo ono. Nezapomenu, jak jsem je několik dlouhých minut pronásledovala mezi regály s obuví (zas ty škráby) s utkvělou a poněkud naivní představou mladé matky, že si děti mají nové boty nejdřív vyzkoušet. I kdyby matku mělo ranit. Horečnaté ruměnce rozkvetlé na mých tvářích nakonec k mrtvici přímo odkazovaly. Když jsem je konečně zahnala do kouta, odkud nemohly vyběhnout, vystrašeně se skrčily a s rukama dramaticky pozvednutýma nad hlavou procítěně vykřikovaly: ,,Maminko, už nás nebij!" Právě tento kout byl samozřejmě - patrně pro své zvláštní bezvýchodné kouzlo - snímaný kamerou, takže citlivě sehranou etudu - Macecha a týrané děti si užili nejenom zákazníci nakupující kolem nás, ale i ti méně šťastní, kteří ji sledovali pouze ze záznamu v televizi nad pokladnou.

Závěrem však musím uznat, že přes mnohé rozporuplné dojmy a nemalá úskalí nelze chov domácích mazlíčků a dokonce ani mateřství označit jednoznačně za výstřednost. Ale s naprostým přehledem mohou být řazené mezi extrémní sporty. Poměřováno množstvím vyloučeného adrenalinu mám za sebou bungee jumping, sjezd na horském kole i seskok bez padáku.Mrkající



téma týdne - Výstřednost.

Nedělní odpoledne

20. března 2013 v 9:50 | bev |  Povídkář
,,Mami, tak my už jedem. Moc děkujeme za oběd. Bylo to eňo ňůňo, bašta, jako vždycky! Přijedem zas za čtrnáct dnů, možná i dřív, jestli bude čas. A pozdravuj tátu, nebo víš co, já za ním zajdu. Moniko, pojď se rozloučit s dědou! Kde ta holka zas vězí? Maminko, dávejte na sebe pozor a pa!" Blanka pevně objala mámu. Na chvilku schovala tvář do její vůně, tvořené závanem šeříkového mýdla provázaného s vůní nedělní pečeně a ještě něčím, co nedokázala přesně pojmenovat, ale spojovala si to s rozbitými koleny, bolavým krkem, ovázaným máminým kostkovaným šátkem, lipovým čajem s medem. S péčí a láskou, pocitem bezpečí. Pro sebe tomu říkala mámina esence. Na chvilku se podvolila těm laskavým, prací zhrublým rukám a pak se neochotně z objetí vymanila.
,,Monikóó !" zařvala znovu.
,,Blaní, Monča je u dědy. Nekřič tolik, zalehly mi uši."
,,Mami, promiň ", zasmála se Blanka, ,,ale když my tolik spěcháme. Na večer mám pozvaných pár holek a chceme jít někam zapít to moje povýšení."
,,Já vím, Blaničko, moc ti to s tátou přejem. Tak to nepřežeňte, ať nezačínáš s ostudou."
,,No jo, mami, vždyť mě znáš. Sklenička vína ještě nikoho nezabila."
Máma diplomaticky mlčela a tak ji znovu objala, zvedla napěchovanou sportovní tašku, a vyšla na chodbu. Tam už stála Monika.
,,Kdes byla? Já si tady můžu plíce vyřvat, se nemůžeš ozvat!?"
,,Byla sem u dědy, rozloučit se. Tak se zblázni, že sem se deset minut zdržela," odvětila Monika s veškerou přezíravostí čerstvé šestnáctky a přitulila se k babičce.
,,Nehádejte se, holky, " pronesla babička spíš ze zvyku.
,,No, já už na to nemám čas, mami, pozdravuj tátu, taky by mohl někdy vyjít z toho svýho kumbálu. Tatíí!" zahalekala Blanka v chodbě, ,,... my už jedem, tak ahóój! Mějte se lidi, my valíme." Ve vchodových dveřích ji dostihlo tlumené tátovo ...,,Ahóój Blaní! Jeď opatrně!" Usmála se, přece jen slyšel.

Blanka starší osaměla ve své kuchyni. Poodhrnula záclonu, aby ještě jednou zamávala děvčatům a pak si sedla na nově potaženou židli. To Blanka nás přesvědčila ať si necháme židle a rohovou lavici znovu potáhnout a měla pravdu. Jsou jako nové. Kdepak ta naše holka je přece jenom praktická. Někdy až moc, vynořila se nechtěná myšlenka. Vstala a začala rovnat nádobí do zánovní myčky. I to byl dceřin nápad a navíc dárek k výročí svatby. Ne to jí zase křivdím. Složili se s Františkem. Záleží jim na nás. Jsou to hodné děti. Jen mají moc svých starostí. Copak s náma? S dědkem a bábou. Zvlášť s dědkem, napadlo ji škodolibě. Věčně je zavřený u těch svých mašinek, smrdí to tam hanba mluvit. Ani se jim nedivím, že si s ním nemají co říct. Ještě tak Eda. A jak to dopadlo. Tak se nám líbil. Profesor angličtiny, s bytem, autem a našel si mladou holku. Blanička zůstala sama s dcerou, jen o pár let mladší, než Edova nová přítelkyně. Takový je dneska svět, povzdechla si a spustila program. Ale že se ta Blanka umí otáčet. Jen co je pravda. Holka je jak ještěrka. Klidně si vystačí sama a všechno zvládá. To má po mně, pomyslela si nepatrně samolibě. Zato Fanda, věčněj študák. Takový má pěkný místo, krásnou... no, pěknou ženskou a ty děcka, ty se jim povedly. A on si usmyslí dodělávat vejšku, jde mu na čtyřicítku. Blázen je to! Místo aby si po práci odpočal...A tata ho v tom ještě podporuje. Zakroutila hlavou nad neslýchanou hloupostí svých dvou mužských. Prostě celej Jožka, to byl taky vždycky takovej fantasta a třeštidlo. Musela se pro sebe pousmát. Jožka, který oslavil šedesáté sedmé narozeniny a v dobrých dnech by mu nikdo nehádal ani to, měl přece jenom k třeštidlu poněkud daleko. A náš Pepíček, napadlo ji a jako vždycky to zabolelo, už je dvaadvacet let po smrti. Zatracená motorka. Zatracenej kluk, divokej. To se nemělo stát. Hřbetem ruky setřela jedinou slzu, která jí stekla ke koutku úst a znovu uzamkla bolestné vzpomínky. Smutek, stesk a lítost se usídlili v koutku jejího srdce a už je nikdy neopustí. Čas ji však naučil s nimi zacházet.

Čert ví, co dědek zas dělá, že ani nevylezl, aby se rozloučil. Prošla chodbou a zastavila se před dveřmi manželova kumbálu. Dřív to byla ložnice. Když opravili vršek a z půdy vytvořili tři místnosti, v domnění, že Fanda zůstane doma - což se nakonec nestalo - přestěhovali se nahoru a každý si zabral jednu místnost pro sebe. Ve zbývající spávala o prázdninách vnoučata a občas Blanka nebo Fanda s rodinou. I přes dveře zaslechla typický zvuk mašinek rejdících po svých drobných kolejích, miniaturním světem vesniček a měst, zahrad a polí. Za roky, co s Josefem žila, jeho vášeň a zaujetí pro modely vláčků, stále narůstaly a stejně tak se rozrůstal i jeho pidi svět. Dnes zabíral téměř celou ložnici. Málokdy tam chodila i když ji manžel kolikrát zval...Blaní, přijď si poslechnout něco hezkýho....Blaní, přijď se podívat na tu novou soupravu/ kostel, les, něco... Většinou podrážděně odsekla : ,,Na hlouposti nemám čas..." Ale nebyla to tak úplně pravda. Vlastně trochu na jeho zálibu žárlila. On má vláčky a co zbylo mně? Kočka, králíci, slepice a starosti.

Prudce otevřela a hned ve dveřích spustila...,,Fuj, to je smradu, kdyby sis aspoň vyvětral. Hulíš jak fabrika. Kdo to má čuchat. Smrdí tím celej barák. Ani se nedivím, že Blanka...," pak náhle ztichla a srdce jí v hrudi bolestně poskočilo. Josef seděl jako obvykle ve svém křesle, ale něco se jí na něm nezdálo. Měl zavřené oči, jaksi propadlé tváře. Já mu říkala ať si vyvětrá, když už tady kouří.. taky má ten cholesterol.. přemítala nesouvisle a spěšnými vylekanými kroky přešla k Josefovu křeslu.
,,Jožko, Jožko.." zakřičela a lehce s ním zatřásla. Monika, když byla ještě malý špunt, se mohla uřehtat, když slyšela tohle oslovení. Myslela, že říkám dědovi ježku, proběhla jí hlavou úsměvná vzpomínka.
,,Baf!" promluvil "ježek" a z plných plic se rozesmál. ,,Že sis myslela, že sem nátáh ráfy? To ses zaradovala, viď Blaní.."
,,Dědku pitomej...", vydechla Blanka a ztěžka dosedla do druhého křesílka.
,,Blaní, já to tak nemyslel, byla to jen sranda," zvážněl Josef, když viděl její tváře pobledlé skutečným leknutím.
,,Dej si panáčka, to tě postaví na nohy." Zmáčkl jedno z tlačítek a zpod stolu vyjel vláček s jediným vagónkem, ve kterém stála láhev slivovice a dvě skleničky. Vypila půlku sklenky a už se zvedala.
,,Tak já zas jdu. Jožko... a už nekuř! " sjela pohledem k popelníku plnému špačků, ,,... a vyvětrej si tady."
A protože tomu moc nevěřila, přešla k oknu a rázně ho otevřela. Skoro se lekla, když ji manžel chytil za ruku.
,,Blaní, počkej ještě chvilku, něco ti ukážu."
,,To víš, na ty tvoje bejkárny sem tak zvědavá."
Přesto se nechala vcelku ochotně stáhnout zpět do křesla a pátravě se mu zahleděla do obličeje. Pořád ještě je to pěkněj chlap, pomyslela si téměř překvapeně i pyšně ...a je to moje zásluha, kde by beze mě byl? a pak ji napadlo ještě cosi překvapivějšího ...a kde já bez něj? Zatímco takto rozmýšlela o muži, po jehož boku žila více než čtyřicet let, Josef neomylně propletl své prsty s jejími a pohodlně se opřel ve svém křesle. Bezděčně ho napodobila. Chvilku seděli velmi tiše. Mašinky obíhaly po svých předem daných trasách a obratně se vyhýbaly jedna druhé. Zvuky, které dřív nesnášela se jí zdály jaksi uklidňující. Ale má to něco do sebe. Proč jsem na to...

Tvář jí ovanul svěží vítr, pohrál si s jejími vlasy a na okamžik ji přinutil zavřít oči. Když je znovu otevřela, nevěřila. Josef i ona stále seděli, ale ne ve svých křeslech. Seděli ve skutečném vlakovém kupé, za oknem se míhala krajina a kola vlaku pod nimi rytmicky šepotala. Ohromením se nevzmohla na slovo. Vytřeštěně koukala na krajinu ubíhající kolem.
,,Co tomu říkáš?" zeptal se Josef potutelně. ,,Nevěděl jsem jestli to bude fungovat, když budeš se mnou, ale dobře to dopadlo a sem moc rád."
,,Jožko a kde to jsme? " zeptala se bázlivě.
,,To bys měla vědět ty, nepřipomíná ti to nic? Když se mi to stalo poprvý, tak sem se vrátil k nám domů. Rozhlídni se, třeba něco poznáš."
A měl pravdu. Za dalším lesíkem se vynořil známý obrys školy, do které v dětství chodila a pak i zahrada a rodné stavení. Tenkrát ještě nizoučké. Přestavěli ho až po svatbě. Po dlouhém čase se rozpomněla na jejich polodramatické - poloromantické seznámení. Josef, který přijel s kamarády z města na lesní brigádu, se vsadil, že Kratinovi otrhá největší třešeň. Při přelézání plotu se mu zachytila košile na tyčce a tak ho našla Blanka. Také tenkrát dostala chuť na šťavnaté chrupky a mohla se potrhat smíchy, když viděla, jak se jakýsi kluk s tvářemi zrudlými skoro jako třešeň zmítá u plotu. A támhle byla řeka, kde se v létě koupali a pytlačili ryby a támhle.. ne, to nemůže být pravda. Po schodech před farou poskakovala holka s černými culíky a velikým lízátkem.
,,Jožko, jsem to já? "
,,Ano, jsi to ty, Blaní. A nevím jak je to možné, mě se neptej jak to funguje, ale je to skvělá věc. Někdy se vracím na totéž místo a někdy mě to zas zaveze do úplně cizí krajiny, ale vždycky je to krásný "

Blanka měla slzy na krajíčku při pohledu na Jožkovu úsměvem zázračně omládlou tvář. Tuto jeho podobu už nezahlédla velmi dlouho. Přitiskla nos na sklo a hltala proměnlivý obraz za oknem. Právě míjeli plot, na kterém se mrskal vytáhlý mladík a mezi jabloněmi k němu běžela černovlasá dívka. Ještě chvilku a poprvé mě políbí, zasnila se. Sice jen jako poděkování za pomoc a mlčení, ale i to se počítá.
,,A víš, že ses ani moc nezměnila, Blanko," promluvil Josef měkce a vytáhl z kapsy flanelky pomačkaný balíček startek. ,,Já se tenkrát zamiloval jak blázen a to sem byl napůl uškrcenej."
,,Jestli to nebylo právě tím," zasmála se uličnicky a najednou i jí připadalo, jakoby se to stalo včera, jakoby z ní spadla nahromaděná tíha. Jak mě vůbec mohlo napadnout, že mi nic nezbylo? pomyslela si zahanbeně. Ne všechno bylo vždycky hezké a lehké. Prožili jsme zklamání i velkou bolest, ale stejně to byl pěkný život. A ještě bude.. opravila se honem. Zdá se, že nám má pořád co nabídnout a hlavně čím překvapit.
Usadila se pohodlněji a zaposlouchala se do zpěvu kolejnic a vzpomínek.



Téma týdne - Vlak života.

obrázek k povídce ZDE

Malá bílá kočička

15. března 2013 v 6:52 | bev |  Náčrtník

( k povídce Volba)





Inspirován obrázkem stvořil Koník
půvabnou básničku Malá noční teorie.





Volba

13. března 2013 v 11:28 | bev |  Povídkář

Volba

(pokus č.4 o povídku/pohádku)

Zpráva č.1
od: Zoe / pro: Tajfun
NM1120 v pořádku dorazila na místo určení. První dojem - šero, chlad, nevlídno. Cílová skupina objektů zaznamenána. Asimilace se jeví jako možná. Patrně to nebude problém. Hledám vhodné místo k přenocování. Schází mi moje vyhřátá buňka i společnost. Jinak vše v pořádku. Dobrou noc,Tajfune!

Odpověď:
od: Tajfun / pro: Zoe
Spojení navázáno NM. Rozumím a chápu, ale mise je přednější. Byla jsi vybrána z desítky ostatních. Věříme ti. Dobrou noc. Na Zemi se říká... ať tě štípou blechy celou noc!..

Zpráva č.2
od: Zoe / pro: Tajfun
Nestraš mě, Tajfune! Pro mne to zas tak žertovné není. První noc byla otřesná. Téměř jsem nespala. Lesy jsou plné bytostí, které se vydávájí na lov právě v noci. Pro jistotu jsem přenocovala na vyvýšeném místě. Les kolem je plný zvuků. Zvuky a pachy jsou stále přítomné a silně znepokojivé. Zachycena pachová stopa. Vyrazím po ní co nejdřív, chci to rychle odbýt a vrátit se.

Zpráva č.3
od: Zoe / pro: Tajfun
Po krátkém sledování jsem skutečně narazila na skupinku našich, hovoří však s tak silným přízvukem, že jim stěží rozumím. Nevím jak je nejlépe popsat, nejvýstižnější je snad výraz - zdivočelí. Je jich celkem pět, vůdcem je samec, kterého zjednodušeně budu nazývat Alfa, druhým významným členem společenství je jeho bratr, logicky Beta. Ve skupině je ještě jedna samice a dvě odrostlá mláďata. Nejsou zrovna moc přátelští. O našem projektu nikdy neslyšeli a stejně tak jim je neznámý pojem Zlatý věk. Sbližování bude patrně zdlouhavější než jsem doufala. Je v nich jakási plachost a odtažitost. Neumím si představit čím se tady živí. I mé zásoby se rychle tenčí.

odpověď:
od: Tajfun / pro: Zoe
V krajním případě je možné odeslat balíček první pomoci, ale bylo by vhodnější využít místní zdroje. Myslím, že obstarávání potravy bylo součástí výcviku. Drž se, NM!

Zpráva č.4
od: Zoe / pro: Tajfun
Bylo součástí, ale zdá se mi to odporné. Nemyslela jsem, že to budu muset skutečně použít. Syrové maso chutná příšerně. Po zbytek dne mi bylo nevolno, navíc jsem vzbudila podezření u Alfy. Neustále mě sleduje. Zdá se inteligentnější než ostatní. Hovor mi už nedělá takové problémy, docela dobře rozumím. Povídání o Zlatém věku se uchovalo dodnes, ale pouze ve formě nejasných a překroucených pohádek. O Profesorovi nikdo nic neví, i když se mi zdá, že Alfa a Beta přede mnou něco tají. Musím nejdřív získat jejich důvěru, pak se uvidí.

Odpověď:
od: Tajfun / pro: Zoe
NM pokus se zjistit co se stalo s Profesorem, to je prvořadý úkol. Z jeho odeslaných zpráv je jasné, že vhodný čas ještě nenastal. Projekt "Návrat" se dočasně uzavírá, jsi jedna z posledních, kdo byl na Zem vyslán a tvůj úkol je najít a případně dopravit domů Profesora.

Zpráva č.11
od: Zoe / pro: Tajfun
Alfa mi konečně projevil určitou důvěru. Bohužel jsem mu musela vyzradit větší část projektu, ale na oplátku se rozhovořil o samci, kterého nazývá Mrzout, myslím, že by to mohl být Profesor. Zítra mne zavede tam kde ho viděl údajně naposledy. Do takzvané vesnice Velkých. Nedočkavostí ani nedokážu spát.

Odpověď:
od: Tajfun / pro: Zoe
NM, postupuj velmi opatrně. Profesor v poslední zprávě skutečně hovořil o Velkých a jejich osadě. Je důvodné podezření, že se něco závažného odehrálo právě tam. Pokud ho nalezneš, okamžitě se vraťte na určené místo, někdo vás tam vyzvedne. Doufám, že se už brzy uvidíme. Hodně štěstí, NM.

Zpráva č.12
od: Zoe / pro: Tajfun
Profesor nalezen. Jedna z místních mne zavedla na místo jeho posledního odpočinku. Prostý, napůl zarostlý kopeček hlíny s nápisem, který se mi nepodařilo rozluštit. Je příliš omšelý deštěm. Podle místních to byla nehoda. Neumím si přesně představit, co se stalo, ale prý byl na místě mrtvý. Srazilo ho jedno z těch podivných vozítek, kterými se Velcí přesouvají. Pro dnešek končím, Tajfune. Je mi moc smutno. Jak temný je tento svět!

Odpověď:
od: Tajfun / pro: Zoe
Zoe, nic nebrání tvému návratu. Profesora je nám líto, ale bohužel už mu není pomoci. Materiály, které shromáždil, hovoří velmi jasně. Zlatý věk není možné vrátit, zatím nedospěli na takovou úroveň, aby nehrozilo další zneužití našich vědomostí. Pozítří na místě vylodění. Těším se na shledání.

Zpráva č.14
od: Zoe / pro: Tajfun
Prosím o odložení návratu. Včera došlo ke zvláštnímu setkání. Když jsem se chtěla tiše rozloučit s Profesorem, přišla k jeho hrobu jedna z Velkých. Oslovila mne jménem, které jsem slyšela pouze v hodinách dějepisu, řekla mi: ,,Ty se určitě jmenuješ Bastet, jsi tak krásná, tak vznešená!" Zdá se, že Velcí vědí o Zlaté éře víc, než naši zdivočelí příbuzní. Žádám o prodloužení pobytu. Pokud vím, kontakt nebyl navázán velmi dlouho.

Odpověď:
od: Tajfun / pro: Zoe
Povolení se uděluje na dobu, nazývanou na Zemi, dva měsíce, potom je nutný tvůj návrat. Po uplynutí této lhůty tě znovu kontaktuji a ať už bude výsledek tvého výzkumu jakýkoli, vrátíš se domů. Delší pobyt je pro tebe riskantní. Zůstaň prosím na příjmu.

Zpráva č. 15
od: Zoe / pro: Tajfun
Děkuji, Tajfune. Velká se jmenuje Daniela a je to ještě mládě, děvče. O Zlatém věku neví bohužel o mnoho víc než Alfa a Beta. Prohlédla jsem si její učebnici dějepisu a o našem druhu je v ní jen velmi málo. Mnohem více se v ní hovoří o faraónech, pyramidách, otrocích, o válkách, závisti, nenávisti, vraždění. Po našich Moudrých se dochovalo jen pár nejasných zmínek a jméno kočičí bohyně Bastet. Pokusila jsem se Danielu nechat nahlédnout do minulosti pomocí snové sugesce, ale nejsem si jistá nakolik byla úspěšná.

Zpráva č. 28
od: Zoe / pro: Tajfun
Ela mi vymyslela nové jméno. Říká mi Robin. Nemůžu si pomoct, ale líbí se mi to. O dějepisu moc neví a na mé noční vizualizace, zdá se, nereaguje, nebo to nedává najevo, ale má mnoho jiných dobrých vlastností. Nikdy by mne nenapadlo, jak jsou Velcí hraví. Občas ji musím lehce pokárat, protože neví kdy skončit. V příbytku mám už vlastní místo, pelíšek se tomu říká. Připomíná něčím mou starou buňku. Pro dnešek končím, Ela už přišla ze školy. Možná si budeme zase hrát...

Výzva:
od: Tajfun / pro: Zoe
Zoe, dva měsíce uběhly, dostav se na místo, které jsem si domluvili. Zítra tě tam vyzvedneme. Mise ukončena.

Výzva:
od: Tajfun / pro Zoe
Zoe, opakuji, mise ukončena. Tvůj návrat je nutný! Prosím, vrať se domů!


Zpráva č. 42
od: Zoe / pro: Tajfun
Žádám o uvolnění ze služeb Moudrých. Nedokážu popsat, co mne tady drží a přesto je to pouto mimořádně silné. Nikdy dřív jsem něco podobného nezažila. Rozhodla jsem se zůstat. Zdá se mi, že život s Velkými má zcela jiný rozměr a obohacuje mne způsobem, jaký jsem nezažila. Nezlob se prosím, můj milý. Toto je můj život a moje volba.
S láskou, Robin.

Odpověď:
od Tajfun / pro: Zoe
Stalo se! Jsi zproštěna svých povinností a závazků vůči Moudrým i společnosti. Je to tvá volba a my ji respektujeme, i když ji neschvalujeme.
Dávej na sebe pozor, prosím.
Hodně štěstí, maličká!

Tajfun se odsunul na kolečkovém křesle od ovládacího panelu. Před očima mu stále blikala poslední Zoeina zpráva i odpověď Moudrých, jím tlumočená. Chvilku hleděl do rozzářených očí na monitoru. Zaplavila ho únava a smutek. Za ty dlouhé roky zažil něco podobného mnohokrát. Spousta průzkumníků se ztratila, někteří se odmítli vrátit. Nedokázal to pochopit. Jakým mocným kouzlem si je Velcí získali? Co za tím vězelo? Netušil. Naprosto jistě však věděl, že je na tuto práci příliš starý. Viděl už tolik nadějí a tolik zklamání a zoufalství, když je zkrvavené, zmrzačené a poničené přiváželi domů a to v tom lepším případě. Některé už nikdy nenašli. Tentokrát ho srdce bolelo tím víc, že Zoe nebyla bezejmenné číslo. Pocházela z jeho krve, byla jeho pravnučkou. Tím to bylo horší. Už nevydržel ten pohled a překotně zavřel Sky.
,,Hodně štěstí maličká", zašeptal ještě jednou sám pro sebe.
,,Snad jsi zvolila dobře, moc bych ti to přál."




Pro Robin, Sněženku a ostatní odvážné.




téma týdne - Místo, kde chci žít.

obrázek k povídce ZDE

Ženich se svědky

7. března 2013 v 10:34 | bev |  Náčrtník

Obrázky k básničce Zamilovaný krtek.

Pro upřesnění a oživení - krtek vyráží na cestu k altánu.

Opět pro upřesnění, neb někdo by mohl tápat Smějící se
křeček a plch právě dočetli vzkaz od "nevěsty".


Poslední obrázek je jen tak od cesty. V okamžiku jeho vzniku manžel přepnul
televizi na Šlágr a neuvěřitelně pitomý popěvek, který mne zrovna v tu chvilku
ohlušil, musel být zvěčněn.Smějící se


Jedna za druhou

5. března 2013 v 9:31 | bev |  Občasník
Jedna za druhou

(aneb - mé úsměvné deprese)


Poznámka: Skutečná deprese je na rozdíl od těch trudnomyslných chvilek, které zjednodušeně a nesprávně nazývám také depresí, vážné onemocnění. Vím o tom a rozhodně nechci, aby můj článek vyzněl jako její zlehčování a znevažování. Pouze jsem chtěla depresivní téma maličko odlehčit.

Můj život, zdá se mi, je jedna velká deprese.
Snad to bude i tím, že už můj příchod na svět provázela tajená deprese trojnásobného tatínka, toužícího po synkovi, který podědí jméno, dům i pole. Na svět jsem přišla já. A to si prosím rodiče deset let po předchozím dítěti počkali ( s dítětem - aby bylo jasno, jinak byli úplně v pořádku), aby se, jak se traduje , "vyměnila krev" a byla větší pravděpodobnost narození dítěte preferovaného pohlaví. Tatínek přijal třetí dceru bez mrknutí oka a nikdy více o svých tužbách nehovořil, ani se je nepokoušel naplňovat. Dílo bylo završeno. Pouze někdy si laškovně zanotoval - zvlášť o nedělních odpolednách, kdy jsme se "scházeli na Vlachovce" - ,,Kdyby ty muziky nebyly, neměl bych doma tři debily." Musím však podotknout, že se přitom vždycky smál, aby naznačil, že žertuje, i když pravda... jak si teď vzpomínám, až poté, co ho maminka přísně okřikla. Naopak maminka na můj přímý dotaz - ,,A opravdu jste mě chtěli?" Otázky, která spolu s pochybností - určitě nejsem jejich - většinou provází období tápajícího dospívání, bez váhání odpověděla. ,,Samozřejmě, že chtěli. Říkali jsme si k novému domu, nové dítě."

(Díky mami a tati, bylo to krásný!)

"Depresivní chvilky" mne tedy provázely od samého prvopočátku. Jeden obzvlášť silný zážitek, ze kterého jsem se dodnes nevzpamatovala, chápejte, stalo se to před pouhými sedmatřiceti lety, jsem prožila v první třídě. V první jednotřídce, dalo by se říct, kam nás chodilo přesně deset, my tři prvňáci a ostatní. S mojí drahou kamarádkou Alenkou mě pojí přátelství od mateřské školy, společně jsme nastoupily cestu ke vzdělání a společně jsme chodívaly do školy a ze školy. Většinou. Stalo se však, že Alenka z neznámého důvodu rozhodla, že myší díry, které jsme cestou míjely, musí být zašlapány do země, zničeny a myším znemožněno vyjít z podzemí a okamžitě svůj záměr uskutečnila. To neměla dělat! Ve chvíli spravedlivého rozhořčení nad tak zásadním porušením etiky, jsem jí dala na hubu.(A nikdy mě to nepřestalo mrzet, promiň Alí! Rozpačitý) Načež Alenka žalovala doma a její maminka mi vzkázala, že tohle dělat nesmím, načež jsem já řekla něco nepěkného o Alenčině mamince, načež mi Alenka s Hanou P. ukradly nádobíčko. Takhle se to táhlo velmi dlouho, vlastně do té doby, než Alenka přišla s nápadem, že budeme předvádět cirkus, ve kterém budou hlavními protagonisty luční kobylky a morčata, a potřebovala pitomce, který jí pomůže její velkolepé (a s odstupem času musím konstatovat neuskutečnitelné) vize zrealizovat.
Zvířecí divadlo skončilo fiaskem a hádejte co z toho vzešlo? ...Deprese!
Několik pochytaných kobylek jsme v den D nechtěně zašláply, zbytek utekl. Moje morčata, která měla být hlavním trhákem, se projevila jako mimořádně tupá a nenadaná, a odmítala překonávat překážkovou dráhu, stejně jako jezdit na kočce. Namísto aby využila šanci vymanit se z morčecí anonymity, amatérsky se krčila v koši a znepokojeně pokvikávala.

Na gymnáziu jsem se seznámila se svojí druhou milou kamarádkou a spřízněnou duší Jitkou. Po ukončení školy nás ještě více sblížila společná deprese neb, představte si, v devatenácti letech jsme byly stále nezadané. Podnikavá a akční Jitka se rozhodla seznámit pomocí inzerátu. Přišlo jí několik odpovědí a kamarádsky se se mnou podělila. (Uvědomuji si, že dále už o jejím seznamování nepadlo ani slovo, moudře se zřejmě rozhodla, seznámit jinou cestou. Já však ne.) Napsala jsem několika chlapcům. Tři odepsali, z toho se jeden jevil jako vhodný. Chvilku jsem si dopisovali. Po druhém dopise jsem zjistila, že chlapec pracuje na nádraží jako železničář a jeho vášní jsou výhybky - doslovně, žádný skrytý význam. Výhybky přehazoval v každém psaní několikrát, což dodávalo jeho dopisům zdání jakési naléhavosti a tento dramatický efekt ve mně vyvolával nutkání po přečtení provolávat:
,,Na zvláštní kolej přijel rychlík ze směru Svitavy - Hlinsko ....," případně u dopisů méně nabitých akcí: ,,Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají!"
Velmi rychle projevil přání setkat se. Stalo se a přiznávám, trošku mě zamrzelo, jak hloupě si popletl v dopise svou výšku. Místo krásných 174cm jsem odhadovala zhruba 160cm v podpatcích. Poučena Betty MacDonaldovou, že není nic tak hrozného, jako dívat se při tanci muži na pěšinku plnou lupů, poznala jsem, že to asi nebude ten pravý. Chápejte, tenkrát pro mne měla výška úplně jinou váhu! Rozloučili jsme se a pozapomněla jsem na svého malého, pardon, milého nápadníka. Co se nestalo...
Přijedu takhle kolem třetí z práce coby mladá úřednice plná ideálů a představ, jak od svého kancelářského stolu pomocí svorek, děrovačky a zaklínací formule má dáti - dal měním svět a jaký šok! Pod lipkou na návsi sedí můj nápadník a co hůř - přijel na kole, několik desítek kilometrů a co úplně nejhůř - vystrojil se do dnes ještě populárnějšího cyklistického úboru, který mu nesmlouvavě obepínal tenká lýtka i stehna i ... zkrátka končetiny i trup. Nebylo zbytí než ho vzít domů. Už tak vzbudil v naší milé vísce příliš mnoho pozornosti. V následující hodině mi předal černý lak na nehty, podělil se se mnou o své prozření, řka, že podstatu kapitalismu pochopil po přečtení Neználka a důvěrně mi sdělil, že miluje syrový folk. Poslední sdělení bylo patrně rozhodující pro utváření dalšího vztahu. Jata neblahou tuchou, že by mi třeba jednou mohl navrhnout vzájemné lakování nehtů při poslechu něčeho opravdu syrového, jsem usoudila, že být nezadaná není až taková tragédie.
Když se v dalším dopise mezi přehazováním výhybek zmínil, že by rád zase přijel, odepsala jsem:
Nejezdi ani nepiš, budu se vdávat! Což jsem pak také po několika dalších letech uskutečnila.

(Díky Alenko a Jituško, pořád je to s váma bezva!)

Musím si však pravdivě přiznat, že ne vždy je spouštěčem deprese podnět zvenčí. Mnohá traumata pocházejí takříkajíc z mé vlastní dílny. Za zmínku stojí třeba některé vlastnoruční úpravy účesu plynoucí z okamžité touhy po změně. Takto jsem si například upravila vlasy tím způsobem, že jsem si opakovaným zkracováním a zarovnáváním vystříhala kolem uší bílé půlměsíce, které zářily do dálky a nechaly vyniknout má sluchová čidla. Naučit se jimi stříhat, mohla jsem sklízet ještě větší pozornost. Alenka mne po mé proměně nalezla v slzách, vzlykající, že pro mě život ztratil cenu. Nikdy mi nechyběl smysl pro dramatično. Touha po změnách mne neopustila, jsem však poněkud rozvážnější a když pocítím nutkání vzít nůžky do ruky, radši se na to nejdřív vyspím. Moderní doba s sebou přinesla i jiné svody, například možnost obarvit si vlasy na v podstatě jakoukoliv barvu a to v pohodlí domova. Často toho využívám, ale už neexperimentuju a to přesně od té doby, kdy jsem si lehkovážně zakoupila odstín Třešeň a aplikací na odrostlé - a proč to neříct - šedivějící vlasy si vytvořila na hlavě v místě pěšiny a přilehlého okolí efektní, jasně oranžový pruh.
Stejně tak nikdy nezapomenu na strašlivý zážitek, když jsem se vedena vrozenou zvídavostí a touhou hledět na věci z rozličných úhlů, přesvědčila, že obratnou manipulací s menším zrcadlem před tím velkým koupelnovým, je možné při správném odstupu a náklonu, obhlédnout sebe sama ze zadu. To byl skutečně zásadní moment. Určitě to nezkoušejte, pokud máte víc než padesát kilo.

A takto bych mohla pokračovat ve výčtu příčin a depresí a traumat ještě hodně dlouho. Neudělám to, nechci nikoho unudit ke kómatu a navíc po pročtení vlastních řádků na mne padá...
hlad.
Zvláštní, po celé trvání mého mimořádně "depresivního" života, mne nikdy neopustila zdravá (až dravá) chuť k jídlu. Říká se jak k jídlu, tak k dílu, což je nakonec i vidět. Řečná jsem tedy rozhodně.
Možná to nebude s tou mou depresí až tak žhavé.... Mrkající




téma týdne - Deprese.