Perspektivní muž

7. února 2013 v 7:27 | bev |  Povídkář

Perspektivní muž

( pokus o povídku č.2)

Rány na dveře neustávaly. Občas je proložil kopnutím. Chraptivě vykřikované nadávky byly tak vulgární, až jí vyhrkly slzy. Čirým odporem. Nepoznávala jeho hlas. Byl to vůbec on, muž, se kterým poslední dva roky sdílela lože i stůl, dobré i špatné. A že toho dobrého bylo zatraceně víc. Kde se tu vzal ten jeskynní člověk, jehož skřeky chvílemi nezněly ani lidsky? Seděla na vaně a omámeně se rozhlížela. Modré kachličky, bílá podlaha, huňatá předložka s delfíny. Vypadalo to jako jejich koupelna, ale současně si byla jistá, že se přemístila jinam. Teleportovala se do nějakého pitomého románu. Hororu. To Patrik tyhle příběhy rád četl. Ne ona.
Tohle se přece ve skutečnosti nedělo, ne jí. Obyčejné a v podstatě velmi spokojené ženě. Otřela si tvář třesoucí se rukou. Na dlani jí zůstala šmouha krve. Přidržela se umyvadla a na nejistých nohou se postavila, aby mohla pohlédnout do zrcadla. Hleděla na ni stejná tvář jako jindy. Překvapilo ji to. Její život během několika minut nabral tak nečekaný směr a ona byla stále tatáž. Rozpálené tváře, trochu rozcuchaná, zarudlé oči. Nemít pod jednou nosní dírkou rozmazanou krev, vypadala by jako po návratu z obzvlášť dlouhého výletu na kole, které ona i Patrik milovali.
On to vlastně byl takový příjemný výlet, trvající bez několika týdnů, dva roky. Říká se mu štěstí. Teď se zdálo, že se přiblížil jeho konec. Do cíle zbývalo jen pár metrů a štěstí žádné. Navenek byla stejná, ale v jejím nitru se hroutil zářivý palác a jestli to bolelo? To si pište, že ano. Bolelo bylo jen slabé slovo. Znovu se posadila na vanu a čekala až odezní nával slabosti. Rány ustaly. Slyšela Patrika, jak šramotí v kuchyni a nesrozumitelně mumlá. Zvuk zavírané lednice, cinkání lahví. Vytrávilo ti, co, ty hajzle, proběhla jí hlavou záštiplná myšlenka naprosto v ničem nepřipomínající její obvyklé uvažování. Její vnímání světa. Bože, kdyby se chtěl zadusit! Zvuky z kuchyně nenapovídaly nic o tom, zda její přání bylo vyslyšeno, či ne.

Seznámili se v baru. On tam byl s partou kamarádů, ona si vyšla s kolegyní z práce. Probrat nejnovější drby, prohlédnout si nový katalog Avonu. Odreagovat se. Měla za sebou celkem bezbolestný rozchod s přítelem, se kterým žila v posledních několika měsícících. S Petrem to bylo fajn, ale jen do té doby, dokud nezačala mluvit o dětech, o společném bydlení. Dokud nezačala plánovat. Vášnivé vzplanutí vyšumělo do ztracena. Nakonec byla ráda, že neotěhotněla. To by všechno jen zkomplikovalo. Takhle se mohli rozejít jako přátelé. Jako dva slušní lidé.

Patrik přišel k jejich stolu a požádal ji o tanec. Lehce ovíněná souhlasila. Líbil se jí. Vyzařoval z něho jakýsi klid. Mluvil pomalu, díval se do očí. Jeho ruce byly pečlivě udržované, stisk měl pevný. ,,Úředníček", ušklíbla se Olina, když jí, cestou domů, svěřila, že se jí docela líbí.
Závist, pomyslela si ona. Bodejť bys nezáviděla. Ten tvůj automechanik je věčně od šmíru, celé dny v modrákách.
V kapse ukrývala lístek s číslem a pozítří se těšila na další schůzku. Nakonec měla Olina pravdu. Patrik pracoval jako účetní. Ona na poště za přepážkou. Připadalo jí to, jako ideání spojení. Perspektivní. To bylo slovo, které ji napadlo, když o Patrikovi přemýšlela. Oba měli stálou práci, podobnou pracovní dobu, dostatek volna. Oba rádi jezdili na kole, bavili se. Po dvou měsících se bez velkého dojetí rozloučila se svou garsonkou, do které se jí nikdy nepodařilo vtisknout rysy domova, a nastěhovala se k němu. Věřila, že potkala toho pravého. Život měl pevný řád. Přesně to, co hledala. Toužila po zázemí a jistotě. Patrik jí obojí poskytoval v hojné míře. Tak nějak věděla, že se časem vezmou a pak možná přijdou i děti. Přála si je, ale ne nutně, ne za každou cenu. Bylo jí necelých sedmadvacet. Jemu přes třicet. Nebylo kam spěchat.

Uvědomila si, že zabloudila ve svých vzpomínkách. V bytě za dveřmi nyní panovalo ticho. Vyděsilo ji to víc než předchozí výkřiky a rány. Díky nim alespoň přibližně věděla, kde se Patrik pohybuje. Ticho bylo zákeřné, neypočitatelné. Jako tvůj partner, promluvil škodolibý hlas v její hlavě. Kdo by to řekl, že v něm dřímá tolik zloby. V tom milém, kultivovaném Patrikovi. Ale ty jsi cítila tu změnu, viď, zbabělče? Ten nepochopitelný závan chladu, který narušil dokonalou souhru. Byla jsi příliš zaměstnaná udržováním svého krásného bytu, svého krásného snu. Nechtěla jsi vidět, že i ten pozorný, občas maličko rozpačitý, muž, má svou stinnou stránku .
Nevěděla jsem nic! prudce odsekla otravnému hlasu. Copak bych mohla něco takového ignorovat i kdybych měla jen nepatrné podezření? Byla jsem zamilovaná, to ano, ale něco takového bych nepřešla mlčením, proboha jak bych mohla... Tak mlč!
Ale už ve chvíli, kdy ostře vyzvala svého nezvaného hosta k mlčení, věděla, že měl částečně pravdu. Netušila nic - v tomto směru měla svědomí čisté - ale jednou zapochybovala o své volbě. Jednou hodně pochybovala. A jak nyní viděla, byla tenkrát velmi blízko pravdě.
Ale co je jedna pochybnost ve srovnání s téměř dvěma roky spokojenosti, lásky?

Stalo se to přibližně před pěti měsíci. Skončila v práci dřív. Chtěla si zajít ke kadeřnici. Nejdřív ale spěchala domů, aby uvařila. Věděla jak Patrik miluje a obdivuje její kuchařské umění. Aby ne, však se jí máma dost naproháněla. Věčně v práci, věčně unavená. Na ní bylo, aby se postarala o dva mladší sourozence a tátu. Tenkrát to nenáviděla, dnes za to byla vděčná. Ve půl třetí zarachotil klíč v zámku. Asi taky skončil dřív, pomyslela si překvapeně a potěšeně. Možná mu bylo zle, včera byl po dlouhé době se starou partou v baru. Přišel pozdě v noci...
Dlouho se sprchoval, to ji vzbudilo. Když přišel do ložnice, nezdál se jí opilý, ale věděla, že mu stačí málo. Ale ráno přece vstával jako jindy.
Spěchala mu naproti. Při pohledu na něj ji bodlo u srdce. Zhrozila se jeho ztrhané tváře, vyhaslých očí. Stál ve dveřích jako shrbený stařec. ,,Patriku?" oslovila ho tázavě. ,,Je ti něco?"
Pohlédl na ni stejně překvapeně, to mu vyčetla v očích. Pak, jakoby ji teprve nyní poznával, téměř zasténal. ,,Jano!" a vykročil jejím směrem. Kdyby ho nezachytila, asi by se skácel na zem. Pevně ho objala a snažila se vybalancovat jeho váhu. Ležel jí v náručí jako přerostlé dítě, čekající na útěchu. Odvedla ho do kuchyně a zcela samozřejmě sáhla do lednice pro láhev vodky. První pomoc podle paní Jany. To se nikdy nezapomíná , viď? A jako vždy, když zabloudila k této vzpomínce, se vzápětí opravila. Táta nebyl opilec. Jen někdy nemohl všechno zvládnout a tak se napil.
Vodku ani jeden z nich neměl rád, stála tam snad od Silvestra. Kdo to tenkrát přinesl? Brácha? Nevěděla a bylo jí to jedno. Teď se hodila. Nalila mu velkého panáka a po chvilce váhání i sobě. Tohle nevypadalo dobře. Vypadalo to zatraceně špatně a ona se chtěla obrnit proti špatným zprávám. Určitě něco v rodině, někdo umřel, takhle by nevypadal po obyčejném flámu, zvlášť když mu ráno nic nebylo. Věděla jak Patrik miluje své rodiče. ,,Patriku.." oslovila ho znovu. Popadl sklenku a prudce ji vypil. Zašklebil se a pak si, k jejímu zděšení, sevřel hlavu do dlaní a rozplakal se. Ještě nikdy ho neviděla brečet. Až teď. Základy jejího bezpečného světa se otřásaly a ona nevěděla co s tím. Zapnula konvici a odměřila do dvou šálků kávu. Zdálo se, že se Patrik mezitím trochu vzpamatoval. Sám si nalil ještě jednou a pak láhev zavřel. Zalila kávu a posadila se naproti němu, jako tolikrát předtím. Ještě jednou popotáhl. Vytáhl kapesník, vysmrkal se. Čekala.

Konečně promluvil. ,,Vzpomínáš si na Andreu, od nás z práce? Taková temperamentní, rezavé vlasy...Byla na tom večírku."
Jistěže si vzpomínám, to je ta co jí v duchu říkám Slečna drzá, pomyslela si. ,,Jo, jasně, vím která to je. Co je s ní?" Určitě ji vyhodili z práce, ani bych se nedivila, nedala se zastavit škodolibá myšlenka.
Setkala se s ní jen jednou a názor na ni měla jasný. Ale proč by z toho Patrik byl tak zdrcený. Leda, že je v tom nějak...
,,Je mrtvá." pronesl do ticha prosluněné kuchyně, bezbarvým hlasem.
,,Cože? Jak se to stalo? Nehoda, něco ji srazilo?.."
,,Mrtvá", opakoval znovu, jakoby ani jemu nedocházel prostý význam toho slova. ,,Někdo ji zabil. Znásilnil a podřezal."
Nevěřícně na něj koukala. Ruce jí vylétly k tvářím v nevědomém gestu zděšení. A já si o ní myslela tak strašné věci, panebože, ona je mrtvá, ta krásná holka je mrtvá.
,,Kdy.. ?" vypravila ze sebe.
,,Včera večer asi kolem desáté. Zatím přesně neví, vyšetřování je v začátku. V práci byla kriminálka. Vyptávali se. Co jim chceš říct. Znali jsme ji jen z práce, z pár večírků... zítra jdeme sepsat výpovědi."
Pomalu usrkával ze šálku. Zdálo se, že se uklidnil. Do tváří se mu vrátila trocha barvy.
,,Ráno ji našel v parku nějaký důchodce," dodal Patrik po chvilce a to byla na dlouhou dobu poslední slova, která kuchyní zazněla. Na kadeřnici zapomněla. Seděli naproti sobě, ponořeni do vlastních myšlenek.


konec 1. části

2.část ZDE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pukina pukina | E-mail | Web | 7. února 2013 v 8:42 | Reagovat

Nee, proč konec 1. části? Já to chci celé! Je to moc dobře napsané, čtivé a jsem strašně zvědavá, co bude dál ;-)

2 Natas Natas | Web | 7. února 2013 v 10:35 | Reagovat

Sakra to je napínavé, tuším, jak by to mohlo pokračovat, ale nechám se přesvědčit. Každopádně začátek ve mně vyvolal dojem domácího násilí, to jsem se oklepala, no uvidíme ... ;-)  ;-)

3 Bev Bev | E-mail | Web | 7. února 2013 v 14:11 | Reagovat

[1]:

[2]: Stalo se. Druhá část dokončena, hlásím.. ;-)

4 Miloš Miloš | Web | 7. února 2013 v 16:52 | Reagovat

Já jsem se bál, že v tom bude nevěra manžela, nakonec to bylo ještě horší. Jdu na 2. díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.