Dárek

19. února 2013 v 6:43 | bev |  Povídkář

Dárek

(pokus č.3)

Posadil se a nejistě se rozhlédl. Nacházel se v jakési obrovské kruhové místnosti, matně osvětlené světlem vycházejícím jakoby odnikud i odevšud. Rozeznával zakřivení stěn i stropu, ale to bylo všechno. Zašátral rukou v kapse po cigaretách a zapálil si. Kde to proboha sem? Vzpomínal si, jak s prásknutím dveří, odešel z bytu, když Lída po ránu zase spustila svoji obvyklou litanii. ,,Kdes byl? Kdys přišel? Táhne to z tebe jak ze sudu... Najdi si stálou práci. Přestaň chlastat..." Prostě jako obvykle.
Zabručel jen : ,,Jdu si pro cigarety" a s úlevou za sebou zabouchl dveře. No, kapánek jsme to včera přeťápli, to je pravda. Bahno přinesl takovej fajnovej matroš, kdoví co to bylo? Pivo teklo proudem hojně prokládané žitnou, rumem, vším co bylo po ruce. Ani nevěděl jak se dostal domů. Hlava mu třeštila ještě teď. Došel ke stánku na rohu ulice, koupil si cigára a schoval se před větrem do přilehlé uličky smrdící odpadky, aby mu vítr nesfoukl plamínek zapalovače. To bylo poslední, na co si vzpomínal.
Vstal a znovu zapátral zrakem ve stínech. Kurňa, že se mi to všechno jen zdá... Co když ležím ještě pořád u Rudolfa na tom rozpáranym, flekatym gauči? Co jsme to vlastně hulili? Určitě jsem v agónii a ty dva pitomci chrápou a ani je nenapadne podívat se po kámošovi. Hrdlo se mu sevřelo lítostí nad sebou samým a nad proradností takzvaných kamarádů. Liduška mě varovala, ta je měla přečtený. Tolikrát řikala: "Oldo, ty na ten chlast jednou dojedeš... " stočil směr myšlenek o stoosmdesát stupňů, jak bylo jeho zvykem. Lído tys měla pravdu! Proč jsem tě neposlechl? Tohle je můj trest... Nebo ležím v tý hnusný uličce a pomalu vyhasíná můj mladej život.. rozlítostnil se. Teatrálním gestem si přetřel suché oči a nenápadně se rozhlédl. Co když je to blbá skrytá kamera?

,,Dáte mi taky jednu?" ozvalo se za ním. Otočil se jako na obtrlíku. Znal ten výraz, narazil na něj v jedné z asi šesti knih, které za svůj život přečetl. Vždycky mu připadal nesmyslný, matoucí. Teď věděl přesně co znamená. Na obrtlíku znamenalo zasraně rychle. Ze stínů se vyloupla postava. Ženská postava, jak okamžitě zaznamenal.
,,...se mi taky zdáš, co?" pronesl spíš konstatování než otázku.
,,Jste opilý?" zeptala se žena a dva kroky couvla. Znejistěl.
,,Jo. ..Néé.. byl jsem... vlastně ... Já su ňákej Olda..." konečně připadl na, podle svého soudu, vše vysvětlující odpověď a natáhl k ženě pravici. Mezitím popošla o několik kroků blíž, teď se však znovu zarazila a její levé obočí vykroužilo dokonalý půloblouk. Ztělesnění údivu a pohoršení. Po urputném vnitřním boji mu ruku sevřela.
,,Roberrta.... Magistrra Roberrta Krrumplová," představila se odměřeně a každé rachotivé er překonala s cílevědomostí člověka pro něhož se stal handicap nikoli známkou slabosti, ale výzvou.
Ty kráso! pomyslel si pobaveně a nepatrně soucitně. Tebe teda rodiče potrrrestali.... Něco z jeho myšlenek se zřejmě odrazilo i v obličeji. Hleděla na něj jako na obtížný, jedovatý hmyz.
,,Oldo, stav vašich mandlí mě ani v nejmenším nezajímá," pronesla konverzačně.
Zaklapl čelisti tak prudce, až mu cvakly zuby. Civím na ni s otevřenou papulou, pomyslel si znechuceně. Znovu se rozhlédl, jestli nezahlédne kameru. Eště, že to neviděli chlapi, už bych to nikdy nezamluvil. Obočí se stále varovně klenulo. Nezahlédl ale v té ledové modři jiskřičku smíchu? Ne, nejspíš to bylo jen zbožné přání. Moudře se rozhodl přejít otázku vady řeči mlčením.

,,Kde to jsme?" zeptal se místo toho a hleděl jí do obličeje. Mimochodem velmi pohledného obličeje. Sjet pohledem níž si netroufal, zdála se jaksi příliš vnímavá a ne zrovna vstřícně naladěná.
,,To by mě taky zajímalo?" řekla bez předchozí štiplavosti. Stručně jí vylíčil co předcházelo jeho probuzení. Nijak jeho výklad nekomentovala, ale zaznamenal s jakým despektem si prohlíží jeho zablácené boty, vybledlé rifle a uválenou bundu a přitom elegantně odklepává popel na zem. Vyvedlo ho to z konceptu a zalitoval, že si ráno aspoň nevyměnil košili. Rukou si rozpačitě přejel tvář, týden neholené strniště tiše zachrastilo. Její vševědoucí pohled mu připomněl dokumentární film, který s Lídou nedávno sledovali. Teda spíš Lída, on jen tak jedním okem. Jmenoval se Ledové pustiny. Jo, to bylo přesný. Ledová...i když??...pustina to teda určitě nebyla.
,,A co ty? Kdes byla předtím?" pokusil se sebevědomě rozproudit znovu vysychající tok hovoru. Ač se to zdálo nemožné, obočí popojelo ještě o kousek výš a led na jezerech zeleně vzplál. Vzápětí si uvědomil svou chybu. Magistrrám se netyká, bulíku! Málem se zasmál nahlas. Najednou se mu vrátila trocha dobré nálady. Tohle vypadalo na sakra zajímavou situaci. Jeho životní filozofie se dala ve zkratce vyjádřit zvoláním... Sranda musí bejt i kdyby na chleba nebylo!.. Lída byla zapomenuta, stejně jako proradní kamarádi. Docela se bavil.

,,Prrávě jsme se vrraceli se snoubencem z koncerrtu. Hectorra Berrlioze, jestli vám to něco říká?" pochybovačně na něj pohlédla a pokračovala. ,,Odešel prro auto a pak nevím, prrobudila jsem se tady." Nonšalantně vynechala těch zhruba deset minut, které po probuzení strávila ječením a mlácením kabelky z aligátoří kůže do nejbližší stěny. Taky si pěkně okopala své ručně šité botky, ale to nemusel tenhle křupan vědět. ,,Pak jsem uviděla vás."
Olda, jehož nejvýraznějším povahovým rysem - i když těžko říct zda nejlepším - byla přizpůsobivost a hned potom slabost pro krásné ženy, využil jejího zaujetí vyprávěním k podrobnější prohlídce a s tím co viděl, byl víc než spokojen. Musel si přiznat, že ta halucinace nebo delirium, nebo co to kruci bylo, je sakra povedená... ,,fantastická!" pronesl polohlasem. Poprvé na něj pohlédla s mírným zájmem. Asi jako když kos pod seschlým listem objeví vypasenou žížalu.
,,Ano, Fantastická, to je asi jeho nejznámější symfonie..." s očekáváním se na něj zahleděla.
Příliš pozdě zaznamenal, že se nechal unést. V hlavě mu doznívala její slova, Hector..., chytil se jednoho z nich jako tonoucí. Nejspíš ten snoubenec. Pěkně blbý jméno, ale s kým jiným by mohla chodit Roberrta?
,,Má zatracený štěstí," pronesl uznale a zašklebil se svým neodolatelným úsměvem a la Oldřich.
,,Kdo?" vyjevila se teď ona. ,,O čem to vlastně mluvíte?"

Zmatený a celkem neplodný dialog přerušila siréna. Oba si automaticky před pronikavým jekotem skryli uši dlaněmi. Oldovi přišel podivně povědomý, byl to tentýž zvuk, který rezonoval místností když se probouzel. S podezřením se zahleděl na krásná, pečlivě namalovaná ústa. Ne, tenhle zvuk nemohl vycházet z tak jemných rtů! Ještě jedno nesnesitelné zahoukání a pak třetí. Část stěny se s tichým zasyčením dala do pohybu. Vznikl průchod zhruba velikosti a tvaru dveří. Překvapeně zaznamenal drobnou, chladnou dlaň, která vklouzla do jeho. Bez velkých řečí ji vděčně stiskl.
Nakonec... nikdo jiný tu nebyl a v nouzi dobrá každá podpora, pomysleli si oba shodně.

Ruku v ruce vykročili vstříc namodralému světlu, které do místnosti pronikalo vzniklým otvorem. Když vstoupili zhruba na úroveň, kde by se nacházel práh, naskytl se jim pohled na část jakési chodby. Její délku si mohli pouze domýšlet. Konec, měla-li nějaký, se ztrácel v temnotě. Znovu na sebe pohlédli.
,,Asi máme jít tudyma", šeptl Olda. Neodporovala, jen její sevření zesílilo. Prvních pár metrů prošli mlčky v očekávání nějaké zrady, něčeho nečekaného. Nic se nestalo. Světlo vycházelo ze zdí a jak procházeli, postupně před nimi osvětlovalo další metry a za nimi dohasínalo. V ponurém zamyšlení, zhruba po půl hodině, jak odhadovali - oběma se jim zastavily hodinky - dorazili k místu kde chodbu uzavírala hladká stěna. Nikde spára, nikde žádná klíčová dírka. Zpět už nedohlédli.

,,A jsme v prrdeli", vydechla procítěně Roberta. Obdivně na ni pohlédl. Potěšilo ho, že se poprvé jejich myšlenkové pochody dokonale střetly. Vzplanul v něm prudký cit. Ještě nikdy mu neznělo slovo prdel tak libozvučně. Ten francouzský přízvuk je prostě šarrmantní...prolétlo mu hlavou, bez ohledu na vážnost situace. Chtěl jí říct něco v tom smyslu a bezmyšlenkovitě se opřel rukou o nepřekonatelnou překážku. K jeho údivu maličko povolila, jakoby se pohnula v pantech, ovšem kdyby tu nějaké panty byly. Zapomněl na slova obdivu a opřel se do přepážky oběma rukama. Celá stěna se zhoupla a pootočila, jako neprůhledné otočné dveře vedoucí do pětihvězdičkového hotelu. Znovu se chopil její ruky a provedl ji průchodem. Neubránil se vítěznému úsměvu. Rychle ho však potlačil. S očekáváním se ohlédl na svou společnici. Obočí bylo klidné, spořádaně leželo jako dva spící hadi střežící vzácné šperky. To mu pro začátek stačilo.

konec 1.části

2. část ZDE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mengano mengano | E-mail | Web | 19. února 2013 v 7:53 | Reagovat

Piš, piš :-)

2 domovina domovina | Web | 19. února 2013 v 10:11 | Reagovat

Budu čekat na pokračování :)

3 valin valin | Web | 19. února 2013 v 12:35 | Reagovat

To budu napnutá jako kšandy, rychle napiš pokračování, nebo jsem zvědavostí v prrrdeli... :-)  :-)

4 adaluter adaluter | E-mail | Web | 19. února 2013 v 13:12 | Reagovat

Tentokrát jsem přišla moc brzy a začetla se dřív, než mi došlo, že konec je nejspíš "pokračování příště".
No, co naplat, budu tedy trénovat trpělivost. Ale už teď můžu říct: dóóóst dobrý. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.