Únor 2013

Zamilovaný krtek

27. února 2013 v 7:29 | bev |  Veršovník

Zamilovaný krtek


Na louku zavítal kolibřík maličký.
Zmámily krtka vzdušné osmičky.
S cvakáním ožila pokladna v kožíšku...
Kolibřík nežere, upíjí z kalíšků.

Promnul si vousky. Dělná a nežravá,
taková byla vždycky má představa.
Po draku z papíru poslal hned psaní.
Jsem láskou oslepen má okřídlená paní!

Pojal jsem úmysl pojmout vás za ženu,
potřebné zajistím, svědky seženu.
Dáme to dohromady, mým vkladem
hrouda rodná, vaším nekonečné vnady.

Zítra o polednách v altánu, miláčku.
Kolipak asi sníš svatebních koláčků?
V obřadu občanském budeme sezdáni.
Pak hajdy za prací, už máš po lítání.

-------------------------------------------------

Plch oči vykulil. Jaká to recese?
Souhlasil váhavě. Jo, svědkem stane se.
Křeček si odplivnul, neb plná ústa měl.
Rozvážně pokýval, ža by snad taky šel.

Krtkův plán zhatili koníci nohatí.
Prý nejsou do tahu. (Cestou je osmkrát zatratí.)
Připnul si motýlka, konkrétně babočku,
zkusmo si hopsnul krok sun a otočku.

Rdesnem a bojínkem vydal se k altánu.
Radši si přivstal, vyšel hned po ránu.
Cvikr zastínil krempou slamáku,
cestou si pískal Pochod slimáků.

---------------------------------------------------

Altánek zdobí cedulka se vzkazem,
krtkovi zlověstně zavání podrazem.
Sváteční nálada rychle se vytrácí,
ženich se kolem bolestně potácí.

Plch znovu vyvalil bezelstná kukadla,
křeček se posadil, čelist mu upadla.
Nelibý vzkaz poslal kolibřík maličký...

Polib si elipsy!
a nepleť si, pitomče,
samce a samičky...



téma týdne - Nekonečno.


obrázky k básničce Zamilovaný krtek ZDE

Děda s vnučkou

25. února 2013 v 19:07 | bev |  Náčrtník


Obrázek k povídce Dárek.


Dárek /2/

19. února 2013 v 14:34 | bev |  Povídkář

předchozí část ZDE

Pětihvězdičkový hotel se kupodivu nekonal. Vstoupili do dalšího sálu - spíš jeskyně - mnohem většího, než ten, ze kterého vyšli. Znovu to namodralé nedomrlé světlo. Podlaha před nimi se blyštěla, jako by byla ze skla. Po pár krocích zjistili, co za tím vysokým leskem vězí. Před nimi se rozkládala vodní plocha. Díky šeru se opět nedalo odhadnout, jak daleko sahá.

,,Tak tudy to nepůjde", řekla rozhodně a vrátila se zpět. Ale ať se namáhala jak chtěla, stěna už se nepohnula. Nehnul s ní ani Olda a dokonce si ani nebyli jisti, zda tlačí na správné místo. Vchod zcela splynul se zbytkem místnosti, jakoby nikdy neexistoval.
,,Tak tudy to prostě bude muset jít!" promluvil rozvážně Olda. Přecházel po samém kraji podzemního jezera a usilovně přemýšlel, co dál.
,,Hádes..", šeptla Roberta zamyšleně.
,,Kde??" zařval Oldřich a uskočil od vodní hladiny. Roztočil se na místě jako káča ve snaze pohlédnout všemi směry najednou.
,,Co kde?... Hádes je říše mrtvých...Napadlo mě, že takhle to tam asi vypadalo.."
,,Krucinál... Roberto, co to sem pleteš. Málem mě z těch hadů ranila mrtvice."
,,Hádes, ne hadi, snad mluvím dost jasně?!" zakroutila hlavou. Rozhodl se zůstat v nevědomosti, co se Háda a hadů týče a znovu zpraktičtěl.
,,Musíme přeplavat! Zpátky to nejde a tady můžem sedět třebas do soudnýho dne a nikdo nás tu nenajde". Krom těch tvejch hadů, pomyslel si potměšile.
,,Oldo..", oslovila ho nepatrně rozechvěle.
,,Co zas? " zeptal se, ne právě vlídně, zatímco si stahoval košili.
,,Já neumím plavat".
V tu chvilku slabé světlo vítal. Zašklebil se, ale pak se znovu vžil do role statečného ochránce. ,,Pomůžu ti," řekl prostě. Stáhl si i kalhoty, zmuchlal oblečení do chumlu a jen v trenýrkách vstoupil do jezera. Voda byla chladná a černá. Raději nepřemýšlel, co v té temné vodě může žít za podivné tvory. Samozřejmě krom hadů. Jakási část jeho mysli odmítala opustit toto téma.
,,Tak poď, neni to tak hrozný! " provolával povzbudivě a snažil se necvakat zuby. ,,Sundej si tu sukni, nebo tě stáhne ke dnu a boty taky," radil stále váhající Robertě. ,,A pohni, nebo tady zamrznu!" To ji konečně rozhýbalo. Sukni, boty a jeho boty a oblečení svázala do svetru a pak se sykáním vstoupila do ledové vody.
,,Chyť se mě jednou rukou kolem krku a druhou drž ten ranec nad hlavou, ať se máme do čeho převlíct".
,, ... takový chytrráky..."
,,Cože? Nerozumněl sem ti.."
"...že se ti to hrrozně lekho říká, ale jak to mám asi udělat?"
Nakonec to ale docela šlo. Sice si několikrát byl jistý, že ho uškrtí, případně utopí, ale odhodlaně vždycky popadl dech a jistými tempy pokračoval dál. Jezero nebylo tak velké jak se zdálo.

Na druhé straně jí pomohl vylézt z vody a rychle se otřel košilí, kterou si pak na sebe navlékl. Když si vzal i kalhoty, jen lehce navlhlé, bylo mu skoro fajn. Udělal pár dřepů, jen tak pro zahřátí. Pak si všiml, že Roberta už obutá a oblečená sedí na zemi. Chvěla se chladem a bez jediného zvuku jí po tváři stékaly slzy. Nebo to byla voda z vlasů? Nebyl si jistý. Tak s tím nepočítal. Stál nad ní najednou podivně nerozhodný. Jako vždy ve chvílích zmatku se upnul k praktickým otázkám. Svou bundu jí přehodil přes ramena a pak ji jemně donutil vstát.
,,Už je to jen kousek", řekl bodře, aniž tomu sám věřil. Překvapivě to pomohlo. Nechala se vést.

Za jezerem se táhla podobná chodba, jako ta, kterou před chvílí prošli. Modře světélkující obdélník vchodu zahlédli už v půli své plavby. Vstoupili do ní a pomalu, mnohem pomaleji než poprvé, se vlekli dál. Stejně jako předtím dorazili k další přepážce. Olda do ní jednou rukou lehce zatlačil.
,,To už tu bylo, zkuste něco novýho".
Jeho přání bylo vyslyšeno. Stěna se ani nepohnula. Dokonce ani potom, co se do ní opřel oběma rukama. ,,Do prdele, já to tak nemyslel."
,,Oldo?..Co když tady umřeme?" Zděsil se, jak přesně vystihla jeho pocity.
,,Co blázníš? Nějak to jít musí, zatím sme si vždycky... " zmlknul tak náhle až se lekla. Stěna před nimi jakoby ožila. Oči jim oslepila teplá žlutá záře. Zdí proplouvaly jakési obrazce.
,,To je klínové písmo...", vykřikla Robeta, náhle plná energie. Pustila se jeho ruky. Najednou mu ten dotek strašně scházel. ,,Rruny... a tohle, krristepane.. to jsou číselné řady.."
,,Jo, jasně hadi, to je tvoje specialita, co?" Opřel se o stěnu a hledal po kapsách cigarety. Nejspíš budou zvlhlé. Ale stejně to chtěl zkusit, zapálit si a pak si sednout na zem a jen tak sedět. Tohle nikam nevede.
Prudce se k němu obrátila, až jí vlhké vlasy zavířily kolem hlavy. Cosi v její tváří ho přimělo vytáhnout ruku z kapsy i s navlhlým balíčkem cigaret.
,,Co máš pořád s těma hadama? Řady ne hadi...a já vím jak to pokrračuje.."
Bez dalších slov se od něj odvrátila a zkusmo prstem dopsala výsledek za jednoho z číselných "hadů". Nic se nezměnilo. Vystřídala ho jen další řada čísel.
Čísla nebo hadi, to je prašť jak uhoď, pomyslel si, ale stejně přešel k ní a postavil se po jejím boku. Její nadšení bylo nakažlivé. Doufám, že ne smrtelně...
Znovu prstem přejela po stěně a naznačila výsledek a pak ještě jednou. Záře pohasla.
,,Tys to rozbila!" vykřikl a stiskl si hlavu do dlaní. Bezradně na něj pohlédla a pak mu jemně odtáhla ruce z obličeje.
,,Nezlob se Oldo.. Myslela jsem, že je to sprrávně."
,,To nevadí, dělalas cos mohla..."

Myšlenky obou znovu přehlušil mocný zvuk sirény. Současně se stěna se zasyčením pomalu zasouvala do strany. Zdálo se, že jsou zpátky v sále, ze kterého vyšli. Je to možné? Zapátral po zemi po nedopalcích. Neviděl je, ale to nic neznamenalo. Ušli pár kroků a pak si sedli na jakýsi stupínek. Byl tu předtím, nebo ne? Nevěděl a bylo to zcela nepodstatné. I kdyby se ve stěnách otevřelo tisíc průchodů, už je nezajímaly. Umřem na tomhle hnusnym místě. Ale před Robertou mlčel. Sedli si a po chvilce se mu na rameno položila její hlava.

,,Oldo, já už nemůžu. Je mi zima, mám hlad a... tlačí mě boty."
,,Se nedivim...sis taky vzala takový..." náhle zmlknul. Kdy jsme si začali tykat? Oldo, ty kaňoure! Tohle neni konec. Tohle by moh bejt docela slibnej začátek. Chvilku si odpočnem a pak se uvidí. Ještě nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo bejt hůř..Třeba bych pak mohl kleknout na koleno a pomoct jí sundat ty nepohodlný boty. Třeba bych jí pak mohl pomoct i s těma maličkejma knoflíkama na blůzce? Třeba...???
,,Robe... Robi... Bobku, taky toho mám plný zuby, ale něco vymyslim. Klidně si dáchni..."

Ne, tohle není trest, ale darr, který mně spadl do klína, vlastně na rameno. Uklidněný svým vnitřním monologem, opatrně vyprostil pravou paži a svůj dar objal. Zlehka si položil tvář do jejích vlasů. Pořád ještě voněla. Pánové, tohle určitě nejsou Živý květy, to bude něco... Za chvilku tvrdě spal stejně jako Roberta. Budoucnost byla plná nejistoty, ale i příslibů.


----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Tohle chci, tohle chci!!" ječela Li-luth nadšeně a tak vehementně až se celá rozvlnila. ,,Čkede, prosím!" Prodavač se šplouchavě přesunul blíž.
,,Malá lečs si umí vybrat," bublal podbízivě.
Starý Gla-blum upřel zamyšlené oko na Li-luth. A nakonec proč ne. Byl to přece její nápad, ať si tedy vybere podle svého. Stopadesát ram má jednou za život. Byl bych špatný čked, kdybych teď chtěl šetřit..
,,Dobře maličká", stočil k ní láskyplné oko. Prodavač nadšeně přizvukoval.
,,Anp se rozhodl moc dobře. Jsou to zajímavé potvůrky. Velice vynalézavé. Základní test zvládly za necelých čyři sta nim. Vykazují určitou inteligenci a zdá se, že spolupracují a považte... dorozumívají se mezi sebou."
Během hovoru přešel blíž k jedné nádobě a jedním z chapadel, které se mlaskavě vyčlenilo z masy rosolovitého těla, se zalíbením šťouchl do "potvůrky". Ta se skácela na zem, kde sebou začala zuřivě mlátit. Li-luth nadšeně poslouchala její pištění. ,,A umí zpívat!" Sepjala dvě chapadélka. ,,Čkede, já jsem tak šťastná!"
,,Nejenom zpívat, nejenom zpívat..", opakoval šeptem prodavač.
,,Mám je z černého trhu, zatím jsem jich měl na prodej jen pár, ale už mají své fanoušky. Hodí se na chov jako domácí mazlíčci, ale... ", ztlumil hlas do spikleneckého chroptění, které znělo, jako když si někdo hodně zahleněný odkašlává. "...ale stejně tak se hodí na závody. Můžu vám dát pár kontaktů, provozuju totiž i takovou malou sázkovou kancelářičku...Jaksi všechno pohromadě, že ano, abych tak řekl. Kdyby měl anp a nebo lečs zájem?..." chvilku je hypnotizoval krhavým okem. ,,A dokonce vám můžu nabídnout páreček! "vytasil se nakonec se svým esem z rukávu - vlastně sluchového orgánu - a celý se roztřásl a orosil potěšením. ,,Úplně nová zásilka, ani se tady neohřáli, drobečkové oškliví!"

,,Dobře, vezmem si je tedy oba", souhlasil váhavě Gla-blum a přísně pohlédl na Li-luth, vzpomněl si totiž na jednu věc. ,,Ale ne aby to dopadlo jako tenkrát, když jsem ti koupil ty roztomilé sauříky!" Li-luth rozpaky zprůhledněla. Pamatovala se moc dobře na svého milého Di-na. Pak rozvážně pohlédla na Gla-bluma. ,,Neboj se čkede. Už nejsem malý tlabo ale velká lečs a hlad už v noci taky nemívám."
Gla-blum zamáčkl slzu dojetí - rostou tak rychle -jedním z chapadel ji objal a dalším vytáhl ze sluchového orgánu ruličku bankovek.
,,A zabalte nám je! Je to přece dárek."


----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

O několik ram později:

Li-luth se naposledy podívala na tři potvůrky, sedící na dně krabice. Přinesly do jejího života tolik radosti. Kolik času strávila pozorováním jejich veselých kousků. Dobře se o ně starala a nikdy ji ani nenapadlo, aby je třeba jen ochutnala. Vždyť to slíbila čkedovi. Už z ní byla dospělá ínap a čas her končil. Sama se těšila na malé im a když sledovala s jakou láskou se potvůrky starají o své im, rozhodla se vrátit je tam, kam patří. Prodavač potřásal chapadly a ronil sliz, když se za ním přišla poradit, kde by bylo nejvhodnější je vypustit a chtěl je odkoupit zpátky, zvlášť když viděl, že jedna potvůrka přibyla, ale Li-luth nepovolila.
Opatrně postavila přepravku na zem a pak ji pomaličku převalila na bok, aby mohly vylézt. Potvůrky nijak nereagovaly, skrývaly mezi sebou tu nejmenší a tiskly se k sobě.
,,Hodně štěstí, potvůrky!" popřála jim a pomalu odcházela.
Když se otočila potřetí, ta největší vykukovala z krabice. Zamávala jí všemi chapadly, kterými mohla a pak se potěšeně rozvlnila smíchem. Potvůrka mávala taky.

,,Bobku... buď sem se konečně totálně zbláznil, nebo sme fakt doma!" užasle vykřikoval Olda.
Magistra Roberta vyšla z krabice s roční Liduškou v náručí.
,,Oldo, já jsem doma tam, kde jste vy dva," usmála se a políbila dcerku do vlasů.

obrázek k povídce ZDE

Dárek

19. února 2013 v 6:43 | bev |  Povídkář

Dárek

(pokus č.3)

Posadil se a nejistě se rozhlédl. Nacházel se v jakési obrovské kruhové místnosti, matně osvětlené světlem vycházejícím jakoby odnikud i odevšud. Rozeznával zakřivení stěn i stropu, ale to bylo všechno. Zašátral rukou v kapse po cigaretách a zapálil si. Kde to proboha sem? Vzpomínal si, jak s prásknutím dveří, odešel z bytu, když Lída po ránu zase spustila svoji obvyklou litanii. ,,Kdes byl? Kdys přišel? Táhne to z tebe jak ze sudu... Najdi si stálou práci. Přestaň chlastat..." Prostě jako obvykle.
Zabručel jen : ,,Jdu si pro cigarety" a s úlevou za sebou zabouchl dveře. No, kapánek jsme to včera přeťápli, to je pravda. Bahno přinesl takovej fajnovej matroš, kdoví co to bylo? Pivo teklo proudem hojně prokládané žitnou, rumem, vším co bylo po ruce. Ani nevěděl jak se dostal domů. Hlava mu třeštila ještě teď. Došel ke stánku na rohu ulice, koupil si cigára a schoval se před větrem do přilehlé uličky smrdící odpadky, aby mu vítr nesfoukl plamínek zapalovače. To bylo poslední, na co si vzpomínal.
Vstal a znovu zapátral zrakem ve stínech. Kurňa, že se mi to všechno jen zdá... Co když ležím ještě pořád u Rudolfa na tom rozpáranym, flekatym gauči? Co jsme to vlastně hulili? Určitě jsem v agónii a ty dva pitomci chrápou a ani je nenapadne podívat se po kámošovi. Hrdlo se mu sevřelo lítostí nad sebou samým a nad proradností takzvaných kamarádů. Liduška mě varovala, ta je měla přečtený. Tolikrát řikala: "Oldo, ty na ten chlast jednou dojedeš... " stočil směr myšlenek o stoosmdesát stupňů, jak bylo jeho zvykem. Lído tys měla pravdu! Proč jsem tě neposlechl? Tohle je můj trest... Nebo ležím v tý hnusný uličce a pomalu vyhasíná můj mladej život.. rozlítostnil se. Teatrálním gestem si přetřel suché oči a nenápadně se rozhlédl. Co když je to blbá skrytá kamera?

,,Dáte mi taky jednu?" ozvalo se za ním. Otočil se jako na obtrlíku. Znal ten výraz, narazil na něj v jedné z asi šesti knih, které za svůj život přečetl. Vždycky mu připadal nesmyslný, matoucí. Teď věděl přesně co znamená. Na obrtlíku znamenalo zasraně rychle. Ze stínů se vyloupla postava. Ženská postava, jak okamžitě zaznamenal.
,,...se mi taky zdáš, co?" pronesl spíš konstatování než otázku.
,,Jste opilý?" zeptala se žena a dva kroky couvla. Znejistěl.
,,Jo. ..Néé.. byl jsem... vlastně ... Já su ňákej Olda..." konečně připadl na, podle svého soudu, vše vysvětlující odpověď a natáhl k ženě pravici. Mezitím popošla o několik kroků blíž, teď se však znovu zarazila a její levé obočí vykroužilo dokonalý půloblouk. Ztělesnění údivu a pohoršení. Po urputném vnitřním boji mu ruku sevřela.
,,Roberrta.... Magistrra Roberrta Krrumplová," představila se odměřeně a každé rachotivé er překonala s cílevědomostí člověka pro něhož se stal handicap nikoli známkou slabosti, ale výzvou.
Ty kráso! pomyslel si pobaveně a nepatrně soucitně. Tebe teda rodiče potrrrestali.... Něco z jeho myšlenek se zřejmě odrazilo i v obličeji. Hleděla na něj jako na obtížný, jedovatý hmyz.
,,Oldo, stav vašich mandlí mě ani v nejmenším nezajímá," pronesla konverzačně.
Zaklapl čelisti tak prudce, až mu cvakly zuby. Civím na ni s otevřenou papulou, pomyslel si znechuceně. Znovu se rozhlédl, jestli nezahlédne kameru. Eště, že to neviděli chlapi, už bych to nikdy nezamluvil. Obočí se stále varovně klenulo. Nezahlédl ale v té ledové modři jiskřičku smíchu? Ne, nejspíš to bylo jen zbožné přání. Moudře se rozhodl přejít otázku vady řeči mlčením.

,,Kde to jsme?" zeptal se místo toho a hleděl jí do obličeje. Mimochodem velmi pohledného obličeje. Sjet pohledem níž si netroufal, zdála se jaksi příliš vnímavá a ne zrovna vstřícně naladěná.
,,To by mě taky zajímalo?" řekla bez předchozí štiplavosti. Stručně jí vylíčil co předcházelo jeho probuzení. Nijak jeho výklad nekomentovala, ale zaznamenal s jakým despektem si prohlíží jeho zablácené boty, vybledlé rifle a uválenou bundu a přitom elegantně odklepává popel na zem. Vyvedlo ho to z konceptu a zalitoval, že si ráno aspoň nevyměnil košili. Rukou si rozpačitě přejel tvář, týden neholené strniště tiše zachrastilo. Její vševědoucí pohled mu připomněl dokumentární film, který s Lídou nedávno sledovali. Teda spíš Lída, on jen tak jedním okem. Jmenoval se Ledové pustiny. Jo, to bylo přesný. Ledová...i když??...pustina to teda určitě nebyla.
,,A co ty? Kdes byla předtím?" pokusil se sebevědomě rozproudit znovu vysychající tok hovoru. Ač se to zdálo nemožné, obočí popojelo ještě o kousek výš a led na jezerech zeleně vzplál. Vzápětí si uvědomil svou chybu. Magistrrám se netyká, bulíku! Málem se zasmál nahlas. Najednou se mu vrátila trocha dobré nálady. Tohle vypadalo na sakra zajímavou situaci. Jeho životní filozofie se dala ve zkratce vyjádřit zvoláním... Sranda musí bejt i kdyby na chleba nebylo!.. Lída byla zapomenuta, stejně jako proradní kamarádi. Docela se bavil.

,,Prrávě jsme se vrraceli se snoubencem z koncerrtu. Hectorra Berrlioze, jestli vám to něco říká?" pochybovačně na něj pohlédla a pokračovala. ,,Odešel prro auto a pak nevím, prrobudila jsem se tady." Nonšalantně vynechala těch zhruba deset minut, které po probuzení strávila ječením a mlácením kabelky z aligátoří kůže do nejbližší stěny. Taky si pěkně okopala své ručně šité botky, ale to nemusel tenhle křupan vědět. ,,Pak jsem uviděla vás."
Olda, jehož nejvýraznějším povahovým rysem - i když těžko říct zda nejlepším - byla přizpůsobivost a hned potom slabost pro krásné ženy, využil jejího zaujetí vyprávěním k podrobnější prohlídce a s tím co viděl, byl víc než spokojen. Musel si přiznat, že ta halucinace nebo delirium, nebo co to kruci bylo, je sakra povedená... ,,fantastická!" pronesl polohlasem. Poprvé na něj pohlédla s mírným zájmem. Asi jako když kos pod seschlým listem objeví vypasenou žížalu.
,,Ano, Fantastická, to je asi jeho nejznámější symfonie..." s očekáváním se na něj zahleděla.
Příliš pozdě zaznamenal, že se nechal unést. V hlavě mu doznívala její slova, Hector..., chytil se jednoho z nich jako tonoucí. Nejspíš ten snoubenec. Pěkně blbý jméno, ale s kým jiným by mohla chodit Roberrta?
,,Má zatracený štěstí," pronesl uznale a zašklebil se svým neodolatelným úsměvem a la Oldřich.
,,Kdo?" vyjevila se teď ona. ,,O čem to vlastně mluvíte?"

Zmatený a celkem neplodný dialog přerušila siréna. Oba si automaticky před pronikavým jekotem skryli uši dlaněmi. Oldovi přišel podivně povědomý, byl to tentýž zvuk, který rezonoval místností když se probouzel. S podezřením se zahleděl na krásná, pečlivě namalovaná ústa. Ne, tenhle zvuk nemohl vycházet z tak jemných rtů! Ještě jedno nesnesitelné zahoukání a pak třetí. Část stěny se s tichým zasyčením dala do pohybu. Vznikl průchod zhruba velikosti a tvaru dveří. Překvapeně zaznamenal drobnou, chladnou dlaň, která vklouzla do jeho. Bez velkých řečí ji vděčně stiskl.
Nakonec... nikdo jiný tu nebyl a v nouzi dobrá každá podpora, pomysleli si oba shodně.

Ruku v ruce vykročili vstříc namodralému světlu, které do místnosti pronikalo vzniklým otvorem. Když vstoupili zhruba na úroveň, kde by se nacházel práh, naskytl se jim pohled na část jakési chodby. Její délku si mohli pouze domýšlet. Konec, měla-li nějaký, se ztrácel v temnotě. Znovu na sebe pohlédli.
,,Asi máme jít tudyma", šeptl Olda. Neodporovala, jen její sevření zesílilo. Prvních pár metrů prošli mlčky v očekávání nějaké zrady, něčeho nečekaného. Nic se nestalo. Světlo vycházelo ze zdí a jak procházeli, postupně před nimi osvětlovalo další metry a za nimi dohasínalo. V ponurém zamyšlení, zhruba po půl hodině, jak odhadovali - oběma se jim zastavily hodinky - dorazili k místu kde chodbu uzavírala hladká stěna. Nikde spára, nikde žádná klíčová dírka. Zpět už nedohlédli.

,,A jsme v prrdeli", vydechla procítěně Roberta. Obdivně na ni pohlédl. Potěšilo ho, že se poprvé jejich myšlenkové pochody dokonale střetly. Vzplanul v něm prudký cit. Ještě nikdy mu neznělo slovo prdel tak libozvučně. Ten francouzský přízvuk je prostě šarrmantní...prolétlo mu hlavou, bez ohledu na vážnost situace. Chtěl jí říct něco v tom smyslu a bezmyšlenkovitě se opřel rukou o nepřekonatelnou překážku. K jeho údivu maličko povolila, jakoby se pohnula v pantech, ovšem kdyby tu nějaké panty byly. Zapomněl na slova obdivu a opřel se do přepážky oběma rukama. Celá stěna se zhoupla a pootočila, jako neprůhledné otočné dveře vedoucí do pětihvězdičkového hotelu. Znovu se chopil její ruky a provedl ji průchodem. Neubránil se vítěznému úsměvu. Rychle ho však potlačil. S očekáváním se ohlédl na svou společnici. Obočí bylo klidné, spořádaně leželo jako dva spící hadi střežící vzácné šperky. To mu pro začátek stačilo.

konec 1.části

2. část ZDE

V souladu

19. února 2013 v 5:01 | bev |  Veršovník

V souladu


V souladu s přírodou
si taky trochu mlžím.
Rozostřím obrysy příliš ostrých (h)ran.
Kontury črtané uhlově černou tuší
vodovým štětcem měkce překrývám.

V souladu s krajinou
dávám přednost šedé.
Šedivé myšlenky, nevlídná ztichlá zem,
nad hlavou skloněnou bledězimní nebe,
na mrtvých pažích černé kaňky vran.

V souladu s Dobou
chladem prorůstám.
Vybledlý pohled klouže bezčasím.
Až hlasem medovým faleš zalepí ústa,
zhasí-li žár cituprostá krusta,
při plném vědomí
vděčně zledovím...




téma týdne - Problémy 21. století.


Obrázky k povídkám

11. února 2013 v 17:57 | bev |  Náčrtník
Obrázky k povídkám Noční myšlenky


Noční myšlenky





Ostrov světla v tmách

Perspektivní muž

Koupelnové drama




Perspektivní muž /2/

7. února 2013 v 14:22 | bev |  Povídkář

předchozí část ZDE

Pachatel nebyl dopaden. Zpráva o vraždě plnila nějaký čas první stránky novin. Ale příliš rychle ji zatlačily do pozadí zprávy o jiných tragédiích. Noviny byly plné neštěstí a katastrof. Vypadalo to, že svět zešílel. Čas však šel bez pohnutí dál. Jana zvolna zapomínala na strašlivou smrt mladičké Andrey, i na to v jakém stavu se tenkrát Patrik vrátil domů. Požádal ji o ruku, hlavu měla plnou svatby. Na poště se zase propouštělo. Ona sice zůstala, ale měla víc práce než dřív. Drobné starosti i radosti ji plně zaměstnávaly.

Teď, když seděla zamčená v koupelně, s nosem od krve a hlavou plnou zmatku, se znovu vracela k onomu podivnému dni. Ale já se ho tenkrát zeptala, jestli Andreu nepotkal, byl přece také v centru města. Už nevěděla, co tenkrát odpověděl. Ale jeho oči byly najednou tak pozorné, tak ostražité. Ptala jsem se, protože mě napadlo, že mohl třeba něco zahlédnout... něco, co by pomohlo ve vyšetřování. Proč jen jsem se tím víc nezabývala?
Rozpomněla si i na to, jak jí blesklo hlavou, jestli s tím nemá něco společného. Ta myšlenka však byla příliš rychlá, příliš nejasná.
A v následujících týdnech a měsících to už nikdy mezi námi nebylo úplně stejné. V našem vztahu došlo ke změně, tak nepatrné, že jsem ji odložila, jako nedůležitou. Proč? nejspíš proto, že jsem byla zamilovaná a zamilovaní nepředpokládají, že jejich partner je vraždící monstrum.
Ale ani to nebylo zcela přesné. Nezabývala se tím, protože byla v pasti. V pasti, do které vstoupila dobrovolně a s láskou. Nyní seděla uvězněná v koupelně, ale lapená byla už dávno. Lapená představou dokonalého, spořádaného života. Svou touhou, které podřídila všechno ostatní. Vlastně to bylo až přízračně pasující vyvrcholení "perspektivního vztahu".
V pasti, nejdřív obrazně a nyní i doslovně.

Tu titěrnou krajkovou věcičku našla v jeho zásuvce, za vzorně složenými slipy a klubíčky ponožek. Proč jsem tam vlastně lezla, když si prádlo vždycky uklízel sám, proč jsem mu nepoložila jeho věci na postel, tak jako tolikrát předtím? Inu, asi proto, že náhody se stávají.
Byl vždycky tak pečlivý v oblékání, tak pořádný, skoro až přehnaně, zazdálo se jí někdy. Ale vlastně to vítala, vzpomínala si na otce, kterého mohli po domě hledat podle jeho svršků. Kudy prošel, tam něco odložil.
Krajkové kalhotky pověsila na opěradlo židle a čekala. Přišel později než obvykle. V té době chodil pozdě domů dost často, napadlo ji zpětně.
,,Budeš mi muset něco vysvětlit"...začala, když vstoupil do kuchyně a zamávala tím kouskem prádla. ,,Kde se to tady vzalo?"
Dokonce ho v té chvíli ani nepodezřívala z nevěry, z ničeho. Tehdy ještě ne. Nyní měla jistotu.
Po té jsi přece vždycky toužila, ne? zasmál se hlas neradostně. Drž už hubu! okřikla toho nevítaného cizince ve své hlavě.
Věděla, že i Patrik, před tím, než se seznámili, žil s nějakou ženou. Netajil se tím. Ale s něčím jiným ano. Myslela si, že je to památka po jeho bejvalce, že je prostě našel někde v bytě, zasunul do šuplíku a zapomněl na ně. A to byla tvá zásadní a zřejmě poslední chyba... ozval se znovu neodbytný hlas.
Čekala jsem, že se bude trochu vykrucovat a já ho budu naoko podezřívat a pak třeba přijde vysvětlování a usmíření, jak to tak bývá. Čekala cokoli jiného, jen ne proměnu, která se s ním stala. Jediným skokem byl u ní a ten kousek krajky jí vyrval z ruky tak prudce, až se roztrhnul. Nejdřív do ní strčil, pak ji silně uhodil do tváře. Narazila spánkem do linky. Hluboce otřesená se o ni opírala. Vlastně na ní visela. Oči měla suché, slzy přišly až později.
,,Tak jsi to přece vyčmuchala, ty nenechavá krávo." Plačtivě ze sebe vyrážel slova. Jediným trhnutím otevřel zásuvku s kuchyňským náčiním. Hrabal se v ní.
,,Co blbneš, co si to dovoluješ, Patriku..co?" V jediném záblesku jí došlo, co hledá. Panebože, on hledá nůž, pomyslela si udiveně. Na špatném místě. Nože byly zastrčené ve stojanu. Nebude trvat moc dlouho než si to uvědomí...
Zpomaleně, jak to bývá jen ve snech a laciných hororech - nikdy ve skutečnosti, tak byl přece svět uspořádaný - se obrátila a proběhla chodbičkou ke dveřím vedoucím ven z bytu. Otočila knoflíkem. Nic se nestalo. Má nůž, má nůž... mysl jí zaplnila jediná, neúnavně se opakující informace. Neuvědomila si, že stačí pouze otočit klíčem, stále trčícím ze dveří. Panika ji v tuto chvíli czela ovládla. Zoufale se otočila. Zahlédla Patrikův stín na podlaze. Nesrozumitelně drmolil, už byl ve dveřích. Ve zlomku vteřiny vklouzla do koupelny a z posledních sil otočila klíčem. Klika se jí pod rukou pohnula. Pustila ji a jen zpola při vědomí, se zhroutila na vanu.

Ve své nové verzi rality pohlédla na hodinky. Teprve sedm, tohle soukromé koupelnové drama začalo před pouhou hodinou.
Další kopnutí do dveří, cloumání klikou. Jakoby ho přivolala pouhou silou myšlenky.
,,Já se tam dostanu," řval nepříčetně. ,,Jsi stejná mrcha jako ta blbá husa Andrea. Ale já ji srovnal! A tebe srovnám taky! Odnaučím tě hrabat se v cizích věcech."
Zamrazilo ji. Pokud ještě v neskrytějším koutku duše pochybovala o jeho vině, nyní tomu byl konec. Uvědomila si, že v jednom má pravdu. Bylo víc než jisté, že se do koupelny skutečně dostane. Jak dlouho mohly ty dveře odolávat náporu ran a kopanců? Nevěděla, ještě nikdy neseděla zamčená v koupelně, ještě nikdy nemusela čelit vrahovi.
Můj skoro muž je vrah... pomyslela si téměř zasněně. Udělalo se jí na zvracení. Před očima jí zavířila pestrobarevná kola. Přemohla se. Teď na to nebyl čas. Času bylo povážlivě málo. Opláchla si obličej chladivou vodou z kohoutku. Zdivočele se rozhlížela koupelnou. Třeba bych ho mohla uškrtit ručníkem, nebo propíchnout kartáčkem na zuby...Neblbni! napomenula se vzápětí, ne nelaskavě. Pohled jí padl na kbelík, plný mokrého prádla. Vytáhla ho z pračky chvilku předtím, než přišel. Než začala tahle noční můra. Prádlo vysypala bez přemýšlení na zem. Zahlédla jeho slipy. Zuřivě je odkopla pod umyvadlo. Bez váhání udeřila kbelíkem do luxusního, dvoukřídlého zrcadla.
Koupili jsem ho jen před čtrnácti dny...tolik jsem si ho přála...

Tvář, která na ni hleděla z desítek střepů, už nepoznávala. Ať jsi kdo jsi, pomoz mi, prosím... Zdálo se jí to, nebo žena opravdu lehce kývla?
Do rukou obalených ručníky uchopila největší ze střepů. Postavila se ke zdi, těsně vedle dveří. Svoji zbraň svírala pevně v rukou. Bože, prosím, ať mám dost síly udělat, co musím....ať se probudím ve své krásné ložnici...ať už to skončí, prosím...
Zatímco jí hlavou běžela improvizovaná modlitba, zaslechla jakýsi zvuk. Nedokázala ho zařadit. Znělo to jako bouchnutí a třesk a snad výkřik. Natolik se soustředila na svůj boj o život, že nevnímala nic jiného.

Nevnímala kolik uběhlo času. Poznala, že je opravdu relativní. Toto poznání měla takříkajíc z první ruky. Žádná fáma. Během předchozí hodiny se dozvěděla o čase úplně všechno. Víc než si kdy přála. Mohlo to být pár vteřin, stejně jako věčnost. Zdálo se jí, že v koupelně strávila roky, že ji vlastně nikdy neopustila. Hlasitý zvuk vyražených dveří a pak druhá rána, kdy vchodové dveře dopadly na koupelnové, ji natolik vylekal, že prudce ucukla a málem sama sebe podřízla.
Kdosi řval ,,Policie.." Nevěřila tomu hlasu, nevěřila už ničemu.

Nikdy později si nedokázala vybavit přesný průběh následujících událostí. Věděla, že policie přivolaná sousedem, který zaslechl rány z jejich bytu, musela dveře do koupelny vyrazit, stejně jako ty vchodové. Nedokázala se přimět, aby jim odemčela.
Netušila, že Patrik, pološílený pocitem viny, hrůzou ze sebe samého i zatčení, vyskočil z okna, když zaslechl přijíždět policejní auta. Bydleli v sedmém patře. Přesto ještě chvilku žil.
Dost dlouho na to, aby uviděl přicházet stíny. Jeden z nich měl tvář Andrey.

Zpočátku odpovídala na jejich křičené dotazy, ale pak jí nohy nečekaně vypověděly službu. Svezla se na kolena. Střep jí vyypadl z ruky. Zvolna se položila na kobereček s delfíny, posetý dalšími střepy. Nevadilo jí to, vůbec jí to nevadilo. Stočila se do bezpečného, pevného klubíčka.
Později si vybavovala laskavé ruce, hrubý dotek deky. Zástup tváří. Blikající majáky sanitky a policie. Ale jenom neostře, vzdáleně. Něco v ní chtělo ty vzpomínky vymazat úplně.
Jeden detail jí z však z hlavy nevymizel nikdy. Byl i po letech stejně skutečný, stejně ostrý.

Když ji na nosítkách nesli k sanitce, stočila hlavu bezděčně stranou a tam uviděla obrys těla pod narychlo přinesenou plachtou. Zafoukal vítr, nadzvedl cíp plachty a ona naposledy pohlédla Patrikovi do tváře. Milované i nenáviděné. Ta tvář jí prozradila, že jeho smrt byla všechno jiné, jen ne klidná.


konec


téma týdne - Realita.

obrázky k povídce ZDE

Perspektivní muž

7. února 2013 v 7:27 | bev |  Povídkář

Perspektivní muž

( pokus o povídku č.2)

Rány na dveře neustávaly. Občas je proložil kopnutím. Chraptivě vykřikované nadávky byly tak vulgární, až jí vyhrkly slzy. Čirým odporem. Nepoznávala jeho hlas. Byl to vůbec on, muž, se kterým poslední dva roky sdílela lože i stůl, dobré i špatné. A že toho dobrého bylo zatraceně víc. Kde se tu vzal ten jeskynní člověk, jehož skřeky chvílemi nezněly ani lidsky? Seděla na vaně a omámeně se rozhlížela. Modré kachličky, bílá podlaha, huňatá předložka s delfíny. Vypadalo to jako jejich koupelna, ale současně si byla jistá, že se přemístila jinam. Teleportovala se do nějakého pitomého románu. Hororu. To Patrik tyhle příběhy rád četl. Ne ona.
Tohle se přece ve skutečnosti nedělo, ne jí. Obyčejné a v podstatě velmi spokojené ženě. Otřela si tvář třesoucí se rukou. Na dlani jí zůstala šmouha krve. Přidržela se umyvadla a na nejistých nohou se postavila, aby mohla pohlédnout do zrcadla. Hleděla na ni stejná tvář jako jindy. Překvapilo ji to. Její život během několika minut nabral tak nečekaný směr a ona byla stále tatáž. Rozpálené tváře, trochu rozcuchaná, zarudlé oči. Nemít pod jednou nosní dírkou rozmazanou krev, vypadala by jako po návratu z obzvlášť dlouhého výletu na kole, které ona i Patrik milovali.
On to vlastně byl takový příjemný výlet, trvající bez několika týdnů, dva roky. Říká se mu štěstí. Teď se zdálo, že se přiblížil jeho konec. Do cíle zbývalo jen pár metrů a štěstí žádné. Navenek byla stejná, ale v jejím nitru se hroutil zářivý palác a jestli to bolelo? To si pište, že ano. Bolelo bylo jen slabé slovo. Znovu se posadila na vanu a čekala až odezní nával slabosti. Rány ustaly. Slyšela Patrika, jak šramotí v kuchyni a nesrozumitelně mumlá. Zvuk zavírané lednice, cinkání lahví. Vytrávilo ti, co, ty hajzle, proběhla jí hlavou záštiplná myšlenka naprosto v ničem nepřipomínající její obvyklé uvažování. Její vnímání světa. Bože, kdyby se chtěl zadusit! Zvuky z kuchyně nenapovídaly nic o tom, zda její přání bylo vyslyšeno, či ne.

Seznámili se v baru. On tam byl s partou kamarádů, ona si vyšla s kolegyní z práce. Probrat nejnovější drby, prohlédnout si nový katalog Avonu. Odreagovat se. Měla za sebou celkem bezbolestný rozchod s přítelem, se kterým žila v posledních několika měsícících. S Petrem to bylo fajn, ale jen do té doby, dokud nezačala mluvit o dětech, o společném bydlení. Dokud nezačala plánovat. Vášnivé vzplanutí vyšumělo do ztracena. Nakonec byla ráda, že neotěhotněla. To by všechno jen zkomplikovalo. Takhle se mohli rozejít jako přátelé. Jako dva slušní lidé.

Patrik přišel k jejich stolu a požádal ji o tanec. Lehce ovíněná souhlasila. Líbil se jí. Vyzařoval z něho jakýsi klid. Mluvil pomalu, díval se do očí. Jeho ruce byly pečlivě udržované, stisk měl pevný. ,,Úředníček", ušklíbla se Olina, když jí, cestou domů, svěřila, že se jí docela líbí.
Závist, pomyslela si ona. Bodejť bys nezáviděla. Ten tvůj automechanik je věčně od šmíru, celé dny v modrákách.
V kapse ukrývala lístek s číslem a pozítří se těšila na další schůzku. Nakonec měla Olina pravdu. Patrik pracoval jako účetní. Ona na poště za přepážkou. Připadalo jí to, jako ideání spojení. Perspektivní. To bylo slovo, které ji napadlo, když o Patrikovi přemýšlela. Oba měli stálou práci, podobnou pracovní dobu, dostatek volna. Oba rádi jezdili na kole, bavili se. Po dvou měsících se bez velkého dojetí rozloučila se svou garsonkou, do které se jí nikdy nepodařilo vtisknout rysy domova, a nastěhovala se k němu. Věřila, že potkala toho pravého. Život měl pevný řád. Přesně to, co hledala. Toužila po zázemí a jistotě. Patrik jí obojí poskytoval v hojné míře. Tak nějak věděla, že se časem vezmou a pak možná přijdou i děti. Přála si je, ale ne nutně, ne za každou cenu. Bylo jí necelých sedmadvacet. Jemu přes třicet. Nebylo kam spěchat.

Uvědomila si, že zabloudila ve svých vzpomínkách. V bytě za dveřmi nyní panovalo ticho. Vyděsilo ji to víc než předchozí výkřiky a rány. Díky nim alespoň přibližně věděla, kde se Patrik pohybuje. Ticho bylo zákeřné, neypočitatelné. Jako tvůj partner, promluvil škodolibý hlas v její hlavě. Kdo by to řekl, že v něm dřímá tolik zloby. V tom milém, kultivovaném Patrikovi. Ale ty jsi cítila tu změnu, viď, zbabělče? Ten nepochopitelný závan chladu, který narušil dokonalou souhru. Byla jsi příliš zaměstnaná udržováním svého krásného bytu, svého krásného snu. Nechtěla jsi vidět, že i ten pozorný, občas maličko rozpačitý, muž, má svou stinnou stránku .
Nevěděla jsem nic! prudce odsekla otravnému hlasu. Copak bych mohla něco takového ignorovat i kdybych měla jen nepatrné podezření? Byla jsem zamilovaná, to ano, ale něco takového bych nepřešla mlčením, proboha jak bych mohla... Tak mlč!
Ale už ve chvíli, kdy ostře vyzvala svého nezvaného hosta k mlčení, věděla, že měl částečně pravdu. Netušila nic - v tomto směru měla svědomí čisté - ale jednou zapochybovala o své volbě. Jednou hodně pochybovala. A jak nyní viděla, byla tenkrát velmi blízko pravdě.
Ale co je jedna pochybnost ve srovnání s téměř dvěma roky spokojenosti, lásky?

Stalo se to přibližně před pěti měsíci. Skončila v práci dřív. Chtěla si zajít ke kadeřnici. Nejdřív ale spěchala domů, aby uvařila. Věděla jak Patrik miluje a obdivuje její kuchařské umění. Aby ne, však se jí máma dost naproháněla. Věčně v práci, věčně unavená. Na ní bylo, aby se postarala o dva mladší sourozence a tátu. Tenkrát to nenáviděla, dnes za to byla vděčná. Ve půl třetí zarachotil klíč v zámku. Asi taky skončil dřív, pomyslela si překvapeně a potěšeně. Možná mu bylo zle, včera byl po dlouhé době se starou partou v baru. Přišel pozdě v noci...
Dlouho se sprchoval, to ji vzbudilo. Když přišel do ložnice, nezdál se jí opilý, ale věděla, že mu stačí málo. Ale ráno přece vstával jako jindy.
Spěchala mu naproti. Při pohledu na něj ji bodlo u srdce. Zhrozila se jeho ztrhané tváře, vyhaslých očí. Stál ve dveřích jako shrbený stařec. ,,Patriku?" oslovila ho tázavě. ,,Je ti něco?"
Pohlédl na ni stejně překvapeně, to mu vyčetla v očích. Pak, jakoby ji teprve nyní poznával, téměř zasténal. ,,Jano!" a vykročil jejím směrem. Kdyby ho nezachytila, asi by se skácel na zem. Pevně ho objala a snažila se vybalancovat jeho váhu. Ležel jí v náručí jako přerostlé dítě, čekající na útěchu. Odvedla ho do kuchyně a zcela samozřejmě sáhla do lednice pro láhev vodky. První pomoc podle paní Jany. To se nikdy nezapomíná , viď? A jako vždy, když zabloudila k této vzpomínce, se vzápětí opravila. Táta nebyl opilec. Jen někdy nemohl všechno zvládnout a tak se napil.
Vodku ani jeden z nich neměl rád, stála tam snad od Silvestra. Kdo to tenkrát přinesl? Brácha? Nevěděla a bylo jí to jedno. Teď se hodila. Nalila mu velkého panáka a po chvilce váhání i sobě. Tohle nevypadalo dobře. Vypadalo to zatraceně špatně a ona se chtěla obrnit proti špatným zprávám. Určitě něco v rodině, někdo umřel, takhle by nevypadal po obyčejném flámu, zvlášť když mu ráno nic nebylo. Věděla jak Patrik miluje své rodiče. ,,Patriku.." oslovila ho znovu. Popadl sklenku a prudce ji vypil. Zašklebil se a pak si, k jejímu zděšení, sevřel hlavu do dlaní a rozplakal se. Ještě nikdy ho neviděla brečet. Až teď. Základy jejího bezpečného světa se otřásaly a ona nevěděla co s tím. Zapnula konvici a odměřila do dvou šálků kávu. Zdálo se, že se Patrik mezitím trochu vzpamatoval. Sám si nalil ještě jednou a pak láhev zavřel. Zalila kávu a posadila se naproti němu, jako tolikrát předtím. Ještě jednou popotáhl. Vytáhl kapesník, vysmrkal se. Čekala.

Konečně promluvil. ,,Vzpomínáš si na Andreu, od nás z práce? Taková temperamentní, rezavé vlasy...Byla na tom večírku."
Jistěže si vzpomínám, to je ta co jí v duchu říkám Slečna drzá, pomyslela si. ,,Jo, jasně, vím která to je. Co je s ní?" Určitě ji vyhodili z práce, ani bych se nedivila, nedala se zastavit škodolibá myšlenka.
Setkala se s ní jen jednou a názor na ni měla jasný. Ale proč by z toho Patrik byl tak zdrcený. Leda, že je v tom nějak...
,,Je mrtvá." pronesl do ticha prosluněné kuchyně, bezbarvým hlasem.
,,Cože? Jak se to stalo? Nehoda, něco ji srazilo?.."
,,Mrtvá", opakoval znovu, jakoby ani jemu nedocházel prostý význam toho slova. ,,Někdo ji zabil. Znásilnil a podřezal."
Nevěřícně na něj koukala. Ruce jí vylétly k tvářím v nevědomém gestu zděšení. A já si o ní myslela tak strašné věci, panebože, ona je mrtvá, ta krásná holka je mrtvá.
,,Kdy.. ?" vypravila ze sebe.
,,Včera večer asi kolem desáté. Zatím přesně neví, vyšetřování je v začátku. V práci byla kriminálka. Vyptávali se. Co jim chceš říct. Znali jsme ji jen z práce, z pár večírků... zítra jdeme sepsat výpovědi."
Pomalu usrkával ze šálku. Zdálo se, že se uklidnil. Do tváří se mu vrátila trocha barvy.
,,Ráno ji našel v parku nějaký důchodce," dodal Patrik po chvilce a to byla na dlouhou dobu poslední slova, která kuchyní zazněla. Na kadeřnici zapomněla. Seděli naproti sobě, ponořeni do vlastních myšlenek.


konec 1. části

2.část ZDE

Přerazit se o kočku...

5. února 2013 v 5:26 | bev |  Veršovník

Přerazit se o kočku

nevěstí dobré ráno.
Mluví ze mne zkušenost,
pět mi jich bylo přáno.

Mátožně tápu kuchyní,
poslepu hledám kávu,
piksla padla na misku,
záplavou granulí plavu.

Na lopatku nametám
kafe s granulemi.
Kruh šelem se stahuje,
lehce úzko je mi.

Psík náš zběsilý
probral se v pelíšku.
Zařval, vtrhnul jako lev,
ač podoben na lišku.

Kuchyní kolotá,
od stěny ke stěně,
chlupaté šílenství.
Hlasitě, zmateně.

Lopatka se smetím
opětně zvržena,
honí se v granulích
čeládka ztřeštěná.

Opouštím bojiště,
psa, kočky, granule.
Raději zamykám,
rysy mám strnulé.

Přes dvoje dveře
proniklo zařvání.
Drahý už taky vstal..
Zda-li se ubrání?


Po ránu býváme
doslova..
k sežrání.
Šlápnul vedle


téma týdne - Realita.