Noční myšlenky

29. ledna 2013 v 13:33 | bev |  Povídkář

Noční myšlenky

(pokus o povídku)


Bruno seděl v pokoji dětí a znuděně shlížel na dvě pokojně oddechující hromádky pestrobarevných peřin. Světlo noční lampičky s obrázky krtka, ježka a myšky osvětlovalo jeho nevýraznou nehybnou tvář. Oči však byly živé a nepříjemně pozorné. Věděl, že už to nebude dlouho trvat. Čekala ho práce.


O čtyři měsíce později:
Vzbudila se náhle, jako většinou v posledních měsících. Žádné postupné vynořování nad hladinu, žádné polobdění. Rovnýma nohama do reality. Chvilku ležela, pak zašátrala po lampičce. Rukou zavadila o knihu přesahující poličku nad její hlavou. Román dopadl na polštář a samozřejmě se zavřel. I když to jí nijak nevadilo. Stejně četla ty samé stránky znovu a znovu, aniž by si uvědomovala, co vlastně čte. Knihu následoval fotorámeček s obrázky dětí a velký plyšový medvěd. Nevzpomínala si, kdy ho přenesla z dětského pokoje do ložnice a posadila na polici nad postelí. Poslední dobou byla tak roztěkaná. V práci si všimla postranních zkoumavých pohledů. Všimla si a oni si zase všímali jí. Kruhů pod očima, bledosti, matných vlasů ledabyle stažených do culíku. Nechtělo se jí nikomu svěřovat se svými problémy, s tím, že se už kolik měsíců pořádně nevyspala. Už si ani nevzpomínala, kdy se cítila skutečně odpočatá.
Ale co je za tou mou nespavostí? Co to říkala doktorka? ... porucha spánku je většinou způsobená vnější příčinou a tu je potřeba odstranit nejdřív... Vnější příčinou jako třeba...
Ne, o tomhle nechtěla přemýšlet, ne v tuto nevlídnou noční hodinu, ne teď, ne tady, nejlíp už nikdy...

Slabá žárovka stěží osvětlila postel. Ostrov světla v tmách. Budík tvrdil, že je půl jedné. Tak dneska dokonce o půl hodiny přetáhla. Většinou se budila přesně ve dvanáct. Někdy ji napadlo, že je to trochu strašidelné, ale ani tuto myšlenku nechtěla dál rozvíjet. Zvlášť, když si vzpomněla, jak na ni pohlédl Milan, když se mu svěřila se svou nejasnou úzkostí, se svými sny. S povzdechem vstala a posbírala věci popadané na polštáři. Aspoň, že jsem nic nerozbila, pomyslela si vděčně. Pohledem přejela vedlejší prázdnou postel. Kdyby byl Milan doma, už by se čertil, co jsem za nešiku. Drobná výhoda jeho stále častějších služebních cest. Mohla rozbít třeba půl ložnice a nikdo ji nenapomínal. Krátce se zasmála představě, jak bere sekeru a ve své krajkové košilce rozsekává manželskou postel na kusy. Vlastní smích ji vyděsil. Zněl jak kňučení. Ztichla. Po zádech jí ledovým prstem přejel strach. Co se to se mnou děje? Kde se berou tak hloupé představy?

Zatoužila opláchnout si obličej a napít se ledové vody. Spláchnout tu hořkou pachuť nepříjemně připomínající paniku. Kuchyň tonula ve stínech. Kap kap... Proč v jednu v noci zní pláč vodovodního kohoutku tak zlověstně? blesklo jí hlavou. V duchu se okřikla.. Pokud chceš začít bláznit, nemohla sis vybrat vhodnější chvilku, vzpamatuj se!
Voda chutnala lehce chlorově, ale za deset let manželství přivykla její chuti a už ji ani nevnímala. Vypláchla si ústa a hltavě polykala. Nejsem jen unavená z nevyspání. Jsem vyděšená, proč si to nepřiznat. Vyděšená ze své neschopnosti cokoli udělat, cokoli změnit.
Cítila se jako paralyzovaná. Večer uléhala s obavou z další probdělé noci, ráno si umiňovala dnes, dnes už o tom promluvím s Milanem. Den přešel a ona zase mlčela. Vyděšená z toho jak její manželství čím dál víc připomíná ztichlý dům plný temných zákoutí.

Takhle se cítí zajíc, když mu oči oslepí reflektory auta a on hrůzou strne na místě, napadlo ji. Co mu asi proběhne hlavou než ho náraz odhodí do příkopu? ...I když...copak já jsem nějaký zajíc? Ne, spíš kůň, tahoun. Vlastně kobyla. A s pořádným zadkem, vzpomněla si na nové rifle. Cestou na záchod jí padl pohled na schody vedoucí nahoru k dětskému pokoji, malé místnůstce pro návštěvy a manželově pracovně. Najednou potřebovala blízkost někoho jiného. Jen se ujistím, že nejsem tak sama, jak se cítím, že je v domě ještě někdo jiný.
Při tom pomyšlení ji znovu zamrazilo.

Schodiště bylo spoře osvětlené pouliční lampou, ale trefila by i potmě. Kolikrát ty schody už vyšla. Automaticky překročila desátý schod, ten vrzavý. Ani nevěděla proč. Naučila se tomu, když v domečku ještě bydleli Milanovi rodiče a ona musela v začátcích jejich vztahu tajně proklouznout. Zvyk je opravdu železná košile. Před dveřmi do pokojíčku dětí se zarazila a jako vždy ji při pohledu na ceduli....Pozor území někoho, vstup na vlastní riziko... napadlo: Kdy se tohle stalo? Kdy jsem se stala vetřelcem? Zlehka otevřela. Chvilku trvalo, než její oči přivykly ještě hlubšímu šeru, než jaké panovalo na chodbě.
Dvojí tiché odddechování. Desetiletý Milan, věrná kopie svého otce, až na oči, ty byly její a o dva roky mladší Anežka. Tak nepodobná ani jednomu z rodičů. Nedětsky vážná. Při pohledu na ně, to jediné, co se jí v životě opravdu povedlo, se jí sevřelo hrdlo vášnivou a trochu zoufalou něhou. Jaký život je čeká? Potlačila touhu stulit se k nim, ještě by je vzbudila. Tichounce zavřela a vrátila se dolů, do své, vlastně stále ještě jejich ložnice.

Přivítal ji stejný ostrůvek světla, stejná postel s odhozenou přikrývkou. A co jsi čekala, že se nábytek rozhýbe a přestaví, nebo ti přímo zablokuje dveře? Překvapeně si musela přiznat, že ano, že něco takového opravdu tak trochu čekala. Medvěd ležící na zádech na manželově polovině postele nehnutě zíral do stropu. Co vidí těma kalně hnědýma korálkovýma očima? Stejnou síť prasklinek připomínající povodí neznámé řeky?
Rozhlédla se ložnicí vylepšenou samolepicí tapetou. Nejdří chtěla otapetovat jednu ze zdí, jak to viděla v pořadu o bydlení. Pak ji napadlo, že efektnější bude otapetovat postel, dveře a prádelník. Když skončila, připadala si jako bytový designér. V duchu si pohrávala s představou, že jejich ložnice vypadá přesně jako ty z katalogů a dmula se pýchou a zároveň se trochu styděla za svou bláhovost. I Milanovi se to tenkrát líbilo. Po dlouhé době se jeho proměnlivé modrozelené oči na ni skutečně dívaly a co víc, usmívaly se. Jeho oči byly jasné a tvář laskavá.
Právě teď se necítila pyšná ani trochu. I přes špatné osvětlení si všimla odchlipujích se růžků špatně držící tapety, křivého vzoru v místě, kde příliš spěchala, než by byla pečlivá.
Právě teď si připadala jenom směšná a trapná. Otapetovaná ložnice jí najednou přišla jako přesný obraz její povahy, jejího života. Neschopnosti pohnout se z místa. To byla ona, ženská s líbivou tapetou. Přelepila všechno nepěkné a myslela, že tím umlčí ten posměšný drzý hlas v hlavě, který jí šeptal...
" A dost!" znovu se okřikla, tentokrát nahlas. " Sebelitovnou hodinku si nech na jindy!"

Vrátila se do vychladlé postele a ledové nohy přitáhla k tělu. Pohlédla na budík. Půl druhé, pěkně to letí, když se člověk dobře baví. Kdyby tu byl Milan, už by řádil, proč svítím, proč courám po baráku, proč ho budím... Prudce se jí zastesklo. Ale byl by tady. Mobil ležel na nočním stolku spolu s krabičkou prášků na spaní. Chvilku si představovala, jak ho zvedá a volí důvěrně známé číslo, jak jeho mobil zahraje krátkou melodii, ruka ho tiskne k uchu a éterem putuje hlas.. podrážděný a nevrlý, tak by zněl hlas tvého drahého manžela a kdo by se mu divil, v půl druhé ráno. Mobil váhavě minula a sáhla po prášcích.
Zolsana, jak poetické jméno pro chemický spánek. Kolik jich ještě zbývá? Ještě dost. Dneska je to naposledy, ráno už budu vědět co říct, co udělat, změním svůj život, musím... Otočila se na bok a znovu pohlédla na svého plyšového spolunocležníka, tentokrát z profilu. Oko, které viděla, se ve svitu lampičky škodolibě lesklo. Náhle ji přepadla chuť utrhnout mu hlavu, rozcupovat ho na kusy. Kde se tu vůbec ten pitomý medvěd vzal? ...Přece Milan mi ho daroval, přivezl ho z jedné obzvlášť dlouhé pracovní cesty. K narozeninám, nebo jen tak? Nevzpomínala si. Dala ho Anežce na hraní. Dlouhý čas seděl jako plyšový Budha u dětí v pokoji a přezíravým pohledem sledoval ostatní hračky. Proč jsem ho vlastně přinesla sem?
" Se mnou teda spát nebudeš, obludo!" promluvila polohlasem. Medvěd proletěl elegantním obloukem přes ložnici, pink... ťuknul čenichem o zrcadlo a sklouzl mezi její drobnosti rozložené na stolku před ním. Paráda, ještě si rozbiju památeční zrcadlo po babičce. Na jednu noc už bylo zábavy dost. Rozhodně zhasla lampičku.
Myšlenky konečně zpomalovaly, začaly se příjemně vzdalovat. Zolsana, to je jako jméno pro lesní vílu.. proplulo jí hlavou. Nebo spíš noční? Zolsana, která se... klouzala do snů rychleji a rychleji.


Zaškrábání ostrých drápků ani tlumené žuchnutí už neslyšela.
Medvídek se na zemi převalil na bok. Pak se posadil.
Korálkové oči víc rudé než hnědé, se vlhce zaleskly.
Měl toho tolik na práci.


Vysvětlení pro Adaluter a každého kdo po přečtení příběhu přemýšlí co jak bylo a proč?
Naprosto to chápu, mám to stejně.

Bruno byl původně úplně obyčejný plyšák. Milan ho koupil z výčitek svědomí za nevěru, které se dopustil. (Nutno však podotknout, že se to stalo jen jednou a nikdy toho nepřestal litovat.) Tato negativní emoce vdechla medvědovi jakési polovědomí. U dětí v pokoji však byl naprosto neškodný. Myšlenky dětí jsou čisté a nekomplikované a tak se neměl čím krmit. Matka přesto intuitivně vycítila, že s ním cosi není v pořádku. Možná si ji tak trochu přivolal. Našel v ní vhodný zdroj i přijímač. Pak už to šlo jedno s druhým, od deseti k pěti. Odčerpával jí energii a krmil se jejím strachem a současně jí podsouval myšlenky, které vyvolávaly další obavy.
Milan ve skutečnosti jezdil na školení, zvyšoval si kvalifikaci. Ucházel se o místo zástupce ředitele a úspěšně. Před ženou to tajil, chtěl ji překvapit. Byl právě na cestě domů. Rozhodl se pro noční jízdu právě ve chvíli, kdy jeho žena uvažovala, že mu zavolá. Už se mu příliš stýskalo. Dokonce měl stejné nutkání a ze stejných důvodů jako ona, nezavolal. Dorazil domů v sedm ráno.
Co se týká paní, s další probdělou nocí si nemusela dělat starost. Nečekala ji už žádná noc ani den. Svedlo se to na zástavu srdce a dokonce to byla pravda.
To, co uviděla, když krátce procitla, její srdce nevydrželo. Ale bylo to velmi rychlé.
Medvěda nikdo nepodezříval. Děti však odmítaly se k němu byť jen přiblížit a nakonec skončil v bazaru. Možná tam sedí dodnes a čeká, až ho někdo nakrmí.


Poznámka: otapetovaná ložnice je skutečná
avšak s jedním rozdílem - pyšná jsem na ni stále a v každý čas. Mrkající


téma týdne - Plyšový medvídek.

obrázky k povídce ZDE
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 29. ledna 2013 v 20:54 | Reagovat

No teda Bev, to jsou hodně silné myšlenky, nádherná povídka a ten závěr.
Krásně děsivé, nebo děsivě krásné?
Povedlo se ti vyjádřit opravdu hodně věcí.. :-)  :-)

2 Bev Bev | E-mail | Web | 30. ledna 2013 v 7:03 | Reagovat

[1]: Valin, moc děkuju. Ty a Domovina jste mi zdrojem inspirace a hlavně odvahy a tak jsem taky chtěla zkusit, jestli dokážu přimět slova, aby skákala podle mě. :-)

3 valin valin | Web | 30. ledna 2013 v 8:27 | Reagovat

[2]: Tak tos teda dokázala bravurně. Tvoje poslušný slova mě až naháněly hrůzu, když jsem si představila medvídka  s planoucíma očima a ostrými drápky... ;-)

4 adaluter adaluter | E-mail | Web | 30. ledna 2013 v 21:13 | Reagovat

Vadí mi jen jedna věc, že se nedozvím, co bylo dál. Proč to bylo, jak to bylo, jsem strašně zvědavááááá. :-D
Skvělá povídka, napínavá od začátku až do konce, dodnes jsem měla blbý pocit jen z klaunů, ale teď..... O_O

5 domovina domovina | Web | 31. ledna 2013 v 15:51 | Reagovat

Pěkný horor. :). Ten konec tam chyběl.  Teď je to dokonalé.

6 Natas Natas | Web | 31. ledna 2013 v 19:33 | Reagovat

Mně se líbí ta lehkost s jakou je to psáno a zároveň je to poutavé. Věci nevyslovené, číhají kdesi v prostoru, v myšlenkách ... Zároveň to působí smutně. Spánek ve spojení s práškama je smrtící kombinace, která ukazuje na problémy, zasuté a potlačené. Inu žádný prášek světa neřeší nic z toho, co se odehrává uvnitř člověka, ty boje jsou dlouhotrvající, krátkodobé, ale vždy tvrdé.

7 Bev Bev | E-mail | Web | 4. února 2013 v 4:53 | Reagovat

[5]: Děkuji Mistře, moc si toho cením. :-)

[6]:Ano Natas, je to přesně tak, krásně jsi to shrnula. Nevyslovené obavy, tušení a viny se v kombinaci s temnotou stávají vysoce třaskavou směsí. Děkuji :-)

8 Bev Bev | E-mail | Web | 4. února 2013 v 6:22 | Reagovat

[4]:Jsem moc ráda, že se líbila.Dík :-) Už jsem doplnila vysvětlení co jak a proč.. ;-)

9 pukina pukina | E-mail | Web | 4. února 2013 v 18:32 | Reagovat

Hurá, jedna z povídek na téma týdne, která je úžasně napsaná! A jedna z dlouhých povídek, která se vyplatí číst až do konce! Moc povedené ;-) !

10 Annie Annie | Web | 4. února 2013 v 20:24 | Reagovat

Díky za komentář, potěšil;-)

11 Bev Bev | E-mail | Web | 5. února 2013 v 5:38 | Reagovat

[9]: Díky :-)

[10]: Není zač, jsem ráda, že potěšil :-)

12 Miloš Miloš | Web | 5. února 2013 v 13:41 | Reagovat

Takový příběh by se neměl číst před spaním. ;-)
A rozvité vysvětlení v závěru je jak jeho pokračování.
Jsi rozená spisovatelka.

13 adaluter adaluter | E-mail | Web | 5. února 2013 v 22:02 | Reagovat

Tak tomu říkám servis, jeden se zamyslí nahlas, co a jak asi bylo a hned je nášup s odtajněním na světě.
Moc dekuji za utišení mé zvědavosti, jen mě trošku mrzí, jaký konec to vzalo s hlavní hrdinkou, tajně jsem doufala, že tu zrůdu plyšovou nakonec prokoukne a rozpáře, inu je vidět, že nejsem milovnicí hororů, které téměř zákonitě končí oživnutím vraždícího monstra, ale happy endů, kde naopak vstávají z mrtvých klaďasové. :-D :-D

14 Bev Bev | E-mail | Web | 6. února 2013 v 5:59 | Reagovat

[12]:Děkuju Miloši, moc krásně se čte, co jsi napsal. :D A ať už je to pravda nebo ne, potěšilo mě to a dodalo spoustu energie. :-)

[13]: Není zač, dopsala jsem to ráda, protože i já bych chtěla vědět co za tím vězelo. ;-)A konec hlavní hrdinky? no, jak jsi to krásně napsala, v hororu to málokdy končí dobře. Třeba mě někdy napadne něco, co skončí happy endem.. :D

15 Radka Radka | E-mail | Web | 9. ledna 2014 v 21:59 | Reagovat

Skvělý nápad - dávat odkazy na starší články (to jsem prosím od Tebe okopírovala, za což se omlouvám, ale když mně se to fakt líbilo).
Povídka skvělá, skoro jsem přemýšlela jestli ji mám dočíst, protože je večer a já se začínala bát, ale naštěstí nemám plyšového medvěda ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.