Charlie

7. ledna 2013 v 11:46 | bev |  Občasník

Charlie vtrhnul do našeho života skutečně jako živel. Po smrti fenky Pipinky, která zemřela ve věku zhruba sedmnácti let po dlouhém blahobytném životě, jsme dcerám přislíbili štěňátko. Dlouhý čas však zůstávalo pouze u slibů. Přece jenom už jsme měli jednoho velkého psa a čtyři kočky domácí a dvě externí (počty se neustále mění) a tak jsme s vyplněním slibu až tak nespěchali. Mé konání se smrsklo na občasné obhlédnutí inzerátů. Velkým favoritem byl mopsík. Při spatření cen štěňátek jsem však trošku váhala. Dcery náš laxní přístup rychle omrzel a jednaly na vlastní pěst. Z prázdnin u kamarádky si přivezly šťěně, v odůvodněné víře, že při prvním spatření nového přírůstku nám dojdou argumenty a štěně s láskou přijmeme. Nepletly se! Rezavý plyšáček v krabici od bot na sebe okamžitě strhnul veškerou pozornost. Zamilovat si ho trvalo asi tři údery srdce, tedy mého, jeho mezitím odbušilo mnohem víc.

Troufám si říct, že naprosto oprávněně. Ač pochází z dlouhé linie nedefinovatelných voříšků, jeho proporce jsou tak vyvážené a půvabné, až vzbuzuje zdání zcela speciálně vyšlechtěné rasy. V mém dojmu mne utvrdil i soused, velký Charlieho obdivovatel. Při sledování Charlieho hrátek na zahradě tento moudrý muž pravil: ,,Měli byste tvrdit, že je to nějaká vzácná rasa, třeba Skotský liškodav a že vás stál pěkných pár tisíc." Soused má u mne už navždy velké plus.
Kočky naopak naše okouzlení nikdy neschválily. Charlie je tak říkajíc sesadil z piedestalu, nebo spíš usedl vedle nich. Víceméně si zvykly na potřeštěného vetřelce, ale své velké zklamání naším nevkusem, dávají dodnes najevo syčením a výhružným postojem, což je Charliemu úplně jedno a já si to u nich žehlím jak můžu.

Jméno měly holky vybrané dávno, scházel jenom nositel. Slovo Charlie se tak stalo na dlouhou dobu nejskloňovanějším a nejčastěji používaným slovem v našich rodinných hovorech. První měsíce se mi zdálo, že jsme štěně měli pojmenovat Princ. Psík byl přenášen v košíku, na polštáři, v náručí, doslova jako korunovační klenoty a stejně tak bedlivě střežen, aby mu nikdo ani vlasem nezkřížil cestu, či nevlídným slovem nezpůsobil újmu. Kamarádka se po měsíci ptala holek, jestli už Charlie přestal v noci kvičet. S lehkým pobavením ji ujistily, že ani nezačal. Hned první noc pohotově nastolil vlastní pravidla a jeho pelíškem se stala postel jedné z nich, proč by si tedy stěžoval.

V novém domově se rozkoukal velmi rychle a okamžitě se pustil do práce. Skutečně není výkonnější dělník, než dospívající štěně. Po roce a půl mu přezdíváme Zločinec (a občas Pukavec). Někdy ho podezřívám, že mezi jeho předky musel být nějaký bobr. Charlieho záliba ve dřevě je přízračná. Rozkousal už tolik polen a předčil svou precizností i nejdokonalejší štěpkovače, až se divím, že nekadí brikety. Velmi nenápadně se mu podařilo narušit stabilitu jednoho z našich křesel, téměř do poloviny mu ohlodal nohu, než jsme vůbec vypozorovali jeho zálibu. O mých jediných lodičkách s rozumným podpatkem raději nemluvím. Mám stále v živé paměti moment, kdy jsem se s kamarádkou odhodlala vypravit na koncert a čvrt hodiny před odjezdem zjistila, že jediné boty, na které jsem spoléhala jsou vyzdobené vzorem Charlieho zoubků. Veden intuicí přesně rozpozná nudné gumové hračky určené speciálně pro něj, od těch opravdu zajímavých, plyšových, s měkkým vnitřkem, který se z nich dá pěkně vykuchat. S holkama o ně svádí neustálý boj a v momentě, kdy chvilku poleví pozornost, už si nějakého pěkného plyšáka dluchmá.

Kdyby mi kdokoli doporučil abych podnikala krátké zdravotní procházky, které by mohly svědčit mým artrózou stiženým kloubům, patrně bych ho poslala tam, kam slunce nezasvítí. S Charliem to tak nějak vyplynulo ze situace. Kdo nikdy nebyl vlečen přírodou psem na vodítku, neví oč přichází. S Charliem jsem znovu navštívila místa, o kterých jsem si myslela, že jsou pro mě na dlouhou dobu (minimálně do totální endoprotézy) nedostupná a vlastně znovu prožila okouzlení, které jsem cítila jako dítě. Vůbec se nedivím, že psi jsou často hlavními aktéry při rehabilitaci.

Když se dívám na našeho, podle mého soudu, šťastného pejska, vždycky znovu si vzpomenu na jeho maminku, kterou hodní lidé, od kterých Charlieho máme, našli v popelnici. Zdá se mi neuvěřitelné, že něčeho takového jsou lidé schopní, ale jsou! Nepochopím jak to mohl někdo udělat! I kdyby měla jen polovinu Charlieho půvabu - viděla jsem ji a musela být stejně kouzelná jako on - copak se děti jakéhokoli původu a podoby hází do koše!?

Můj tatínek, který svého urostlého vlčáka Maxe nejčastěji nazývá Bobečkem, mne obvinil, že Charlie je rozmazlený. Má pravdu, ale kdo by odolal těm čokoládovým, smějícím se očím. Neodolal dokonce ani Max. Přes svůj poněkud kulantně řečeno vyhraněný postoj k malým psům, si Charlieho nesmírně oblíbil a zdá se mi, že s ním doslova omládnul.

Myslím tedy, že v tomto případě je rčení Jablko nepadá daleko od stromu,
více než výstižné.


téma týdne - Živel.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin valin | Web | 7. ledna 2013 v 17:42 | Reagovat

No jo, ty lotroviny mu koukají přímo z očiček. Veškerým chlupáčkům se propadá velice snadno, to úplně chápu. Jenom nechápu ty lidský zrůdy, co odhodí bezbranného živého tvora do popelnice a nebo mu dokážou úmyslně ublížit.

2 Bev Bev | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 5:00 | Reagovat

[1]:Když něco takového slyším, chytá mě takový vztek až vidím rudě a zároveň na mě padá ukrutná beznaděj. I mně je to nepochopitelné.

3 mengano mengano | E-mail | Web | 8. ledna 2013 v 9:22 | Reagovat

Mně se líbí každý pes, i kdyby byl sebevíc ošklivý. Mám pro ně prostě slabost. Charlie je fešáček ;-)

Lidi obecně jsou idioti. Dokážou nacpat do popelnice dítě, což potom psa. Jednou jsem takhle z kontejneru lovila pohozená koťata. Byla jsem pak hrdou majitelkou pěti koček. Než se mi je podařilo rozdat, tak Medvěd lezl po stropě. Kočky byly absolutně všude a malinko týraly Teroristu, protože byly v přesile.

4 domovina domovina | Web | 8. ledna 2013 v 12:26 | Reagovat

Naši mají podobného. Se stejným osudem. Čtyřtýdení vypiplaný nalezenec. Teď je trochu rozmazlený a taky strašpytel. Když ho kousne mravenec s kňučením přiběhne a chce se nechat utěšovat :).

5 Bev Bev | E-mail | Web | 9. ledna 2013 v 10:29 | Reagovat

[3]: Přesně jak říkáš! oškliví psi v podstatě neexistují! :D a ten nejhezčí a nejúžasnější a nejmilovanější je ten vlastní.
Psy jsem měla vždycky ráda, ale po příchodu Charlieho se náklonnost ještě prohloubila a někdy si, vcelku zděšeně, uvědomím, že mám slzy na krajíčku, když vidím štěně nebo naopak šedivý čenich a zakalené oči starých psů. Občas si říkám, že takhle se projevuje hysterie!! :-? které jsem se vždycky snažila vyvarovat. :D

6 Bev Bev | E-mail | Web | 9. ledna 2013 v 10:33 | Reagovat

[4]: To se nám taky stalo. Charlie najednou začal hrozně lítat a kvičet a když ho holky chytily a prohlídly, zjistily, že má na břiše velikého mravence. :D A když ho, ještě úplně maličkého, štípla vosa, myslela jsem, že to nepřežije. Snad hodinu jsem ho nosila v náručí a klepali jsme se oba. :-D

7 Miloš Miloš | Web | 9. ledna 2013 v 16:11 | Reagovat

Moc pěkná je třetí fotka shora, je přímo souzněním psí a kočičí duše. Rčení "jsou na sebe jak kočka a pes" by mělo změnit znaménko. ;-)

8 Bev Bev | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 11:03 | Reagovat

[7]: Je to vážně krásná fotka, s Robin si Charlie rozumněl dokonale, asi proto, že k nám přišla jako kotě a byla ještě mladší než on. Bohužel se u nás dlouho nezdržela. Dodnes mě to mrzí, Charlie by měl kamarádku. :-) Ostatní kočky už byly v čase Charlieho příchodu dospělé a ne zrovna vstřícné a bráchové Robin, Alex a Black jsou zase příliš vážní a odměření. :D

9 adaluter adaluter | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 12:32 | Reagovat

Jo, chlupáči si nás umí pěkně omotat kolem tlapky.
Když našim loni odešla fenka Fanynka, pořídili jsme jim přes kamarádku malé zrzavé klubíčko Poly, pravděpodobně křížence jezevčíka s veverkou, protože přes svůj jezevčíkovitý vzrůst dokáže člověku vyskočit takřka na hlavu. :-D
Po týdnu v novém domově nejenže spala na gauči, který uznala jako jediný vhodný za svůj pelíšek (a kam si Fany troufla snad jen když naši odjeli na celé odpoledne na houby, a to ještě nervozitou ani pořádně nezamhouřila oči), ale když si páneček "dovolil" si na gauč lehnout k televizi, ustlala si přímo na něm, aby bylo jasno, čí je gauč a kdo je tady pánem. A co víc, páneček nejen, že jí nevyhnal (za těch patnáct let, co měli Fany vychovanou nám nějak vyměknul), ale ještě jí drbal za ušima. :-D  :-D
Není nad zásadovost. :D

10 Bev Bev | E-mail | Web | 14. ledna 2013 v 7:12 | Reagovat

[9]: :-D Tak to je taky velice krásný příklad "zásadovosti". Jak si to tak pročítám, zjišťuji, že máme všichni se zvířecími miláčky velmi podobné zkušenosti a to mě moc těší. :-)

11 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 9. ledna 2014 v 20:52 | Reagovat

Bev, myslím, že kdybys psala inzeráty takovýmto stylem, prodala bys úplně všechno. Rytmus psaní je úžasné, hnal mě kupředu o překot a já se po celou dobu bavila a Čárlíčka milovala. Ale ta zmínka o Čárlího mamince mé čtení zabrzdila. Nebude se to pod tak nádherný článek hodit, ale přesto to jako svoji špatnou vizitku napíšu: Lidi jsou kurvy! Nic jim není svatý...

Ale Charlie má svoji milující rodinu a to je moc dobře.

Miluju Tvé psané tempo, je to jako řeka a sem tam kamínek, přes který se voda se šuměním přehoupne a je provzdušněná, plná bublinek a klidná voda má tvary, které ji zkrášlují a lahodí oku... Miluju tekoucí vodu... Těch fotek co mám. Jen proudící řeku... :-)

12 Bev Bev | E-mail | Web | 10. ledna 2014 v 5:48 | Reagovat

Děkuji za krásný komentář. Ty jsi básník. :-) A co se týče psaní, můžu na to říct jen: Nápodobně, stejně tak miluju tvůj styl i když ho nedokážu tak nápaditě popsat.
A máš pravdu, fakt jim není nic svatý.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.