Prosinec 2012

Kukoc

19. prosince 2012 v 8:05 | bev |  Občasník

Oči zavírám každý večer kolem deváté a otvírám - li přitom mysl?
Je to možné. Před vnitřním zrakem mi ve spánku defiluje celá řada postav, občas v docela bizarních situacích a souvislostech. Freud by to nazval podvědomím/nevědomím v akci, King mentálním ekvivalentem plynatosti po příliš vydatném jídle. Já tomu, asi jako většina, říkám sny. Sny jsou zvláštní, jsou jako osobní krasohled, ve kterém se sklíčka posbíraná přes den, v noci přeskládají v něco úplně jiného. Málokdy si je pamatuji, ale často mi po nich zůstává pocit, že tím o moc nepřicházím. Z jednoho mimořádně tísnivého, ve kterém dceru zasypala fůra písku, jsem se probudila vsedě s rukama stále ještě hrabajícíma ve vzduchu. Vyloženě vtipný sen se mi od dob dětství, kdy mě honili vzteklí klokani, dá-li se to nazvat vtipným snem, snad dosud nezdál (nebo si na něj nevzpomínám), až do minulého týdne. Noci ze čtvrtku na pátek. Mám jej stále v živé paměti, protože jsem ho mezitím převyprávěla každému kdo byl ochotný poslouchat
a vlastně i těm neochotným.
Dovolím si podělit se i s vámi.


V mém snu u nás byl na návštěvě manželův bratr se svou ženou, mojí nejmilejší švagrovou. Svorně jsme obědvali a mě napadlo využít příležitosti kdy mám v domě experta. Švagr je totiž vášnivý nimrod. Přinesla jsem jakousi špinavě bílou kůži o rozměrech asi třicet x padesát cm, připevněnou na dřívku. To celé mělo sloužit k zavěšení na zeď jako trofej a otázala se švagra znalce..." Nevíš co by to mohlo být?...Jirka to od někoho dostal? " Velký bratr pohlédl na kožku a sebevědomě odvětil... "Jo, to je z kachny... kukoc."
I ve snu mi to přišlo neuvěřitelně vtipné a švagra uraženého mým bujarým veselím a znevažováním myslivecké hantýrky, jsem chlácholila slovy... " Nezlob se...mě to úplně zlomilo...já si taky často připadám kukoc!"

Po probuzení jsem jako prvnímu zvěstovala svůj sen manželovi. Zdvořile vyslechl mé vyprávění často přerušované smíchem. Nijak zvlášť se nebavil, neudivilo ho, že by se kůže z kachny vystavovala, ani že by měla špinavě bílou srst, asi jako urousaná bílá kočka a dokonce ani to, že by se něco takového jmenovalo kukoc. Když jsem dovyprávěla, s očekáváním jsem se mu zahleděla do obličeje, ve víře, že se prostě musí začít zmítat smíchy jako já. Nestalo se! Pohled mi chvilku hloubavě oplácel a nakonec se zeptal ..." A ono se tomu tak říká?"



Co si o tom myslet?

Co by tomu řekl pan Freud?

Jsem z toho kukoc víc než kdy jindy!!!






téma týdne - Zavři oči a otevři mysl. Co vidíš?


Za úplňku

12. prosince 2012 v 6:26 | bev |  Veršovník

Za úplňku..


Sinalá měsíce tvář proklouzla oknem na polštář
a postříbřila ramena, v krajce cudně stulená.
Ramena patří Blaženě, nespavostí stižené,
vtom její ucho zachytí... táhlé nelidské zavytí.

Krajku ukryl teplý pléd, ač osrdím se šíří led,
jde hledat svého milého, vždyť myslí jenom na něho.
V čekání jí uběh den, sváteční oběd, nedotčen,
stále leží na stole. Blažena, v mdlobách napole,

bosa vyšla do polí, ať potká ji tu cokoli,
dál kráčí známou pěšinou. Ruce pléd úže přivinou.
Kde můj drahý je as? žene ji horečnatý hlas.
Prochází branou aleje, když zář úplňku zaleje

postavu, či spíš pouhý stín, skrytý hustým větvovím.
Mráz přechází jí po zádech, neb stínu, zdá se, schází dech
a oči ve sloup zvrácené se upírají k Blaženě.
Poznání ostré jako nůž.. hle! zde leží její muž.

Na trávu silně zválenou sklesla Blažena v kolenou.
Pohled vzdáleně skelný, dech zmírající šelmy..
Vtom mocné chrápání zas husí kůži nahání...
Jak domů by ho dostala?
když vytuh tu,
ten ožrala!


téma týdne - Noční tvorové

Předvánoční

5. prosince 2012 v 8:25 | bev |  Občasník
Někomu se možná téma týdne - Nesmysl, může zdát, v Adventu, lehce překvapivé, netypické. Ne však mně. Buď má někdo podobnou zkušenost, jako já?! Nebo (s větší pravděpodobností) se blbnutí stalo natolik součástí mého bytí, takříkajíc životní filozofií, že mi nedělá problém najít v paměti adekvátní nesmysl pro jakékoli roční období.

Mám ráda Vánoce, asi jako většina.
Špajz provoněný cukrovím, zkrášlená obydlí, zářící okna, občas i rozzáření lidé. Dojímají mne dokonce i reklamy, pokud se v nich alespoň mihne stromeček, prasátko nebo kapr. Slzím u koled. První adventní týden i v nákupních centrech. V dalších týdnech mi zní, při bloudění mezi regály, čím dál zlověstněji a slzím při pohledu na kasu.

Pro hladký průběh svátků je velmi důležité nezanedbat přípravu. Je třeba domů nanosit dva metry smrkových větví, aby se jich pak zlomek využil na výzdobu příbytku, napéct, vygruntovat, nalepit na baterku oči a pusu z leukoplasti, aby mohlo na Štědrý den, za závěsem, ožít zlaté prasátko a samozřejmě důkladně promyslet průběh štědrovečerní večeře
a samotný akt obdarování.

Jednou jsem si, v sladkém vánočním čase, zasněně přemítala zda do salátu majonézu, majonézu ligt, či snad jogurt!?... a budeme ještě zvonit?... kdo bude zvonit?... Kdo zašantročil zvonek?! Stolovat ve stylu rustikálním - klasická jídelní sestava, nebo sofistikovaném - tatáž, doplněná muchlanci papírových ubrousků, ze všeho nejvíc připomínající použitý kapesník. (Jo, ty labutě se moc nepovedly, letos složím každému parník nebo vlaštovku.) Zkrátka samé hlubokomyslné úvahy. Velmi vzdáleně ke mně, do hlubiny myšlenek, pronikly výkřiky z vedlejšího pokoje, kde vzplanula prudká sourozenecká hádka. Patrně z jednoho z důvodů, co se nepromíjí, jako: kdo čí nosí ponožky, trika, cokoli...kdo se komu hrabal ve věcech, případně potají četl deníček...

Při čtvrtém třísknutí dveří a několikátém zaječení, jsem se neochotně vymanila z rozjímání a cele se vrátila do reality. V půli skoku ke dveřím na bojiště, na mě znovu, plnou silou dolehla, pečlivě hýčkaná sváteční nálada. Zařvání "Co zase, do prdele, děláte?" jsem spolkla a přeskládala mimiku do výrazu neochvějné trpělivosti a vlídnosti ( slaboduchého idiota). Ovanul mne závan prudce rozražených dveří a kolem produsala mladší dcera. "Madloušku...." oslovila jsem ztělesnění boha pomsty a pokusila se je obejmout. "Copak se stalo?" zapředla jsem. Zavrčení.. "Nic!"
A mne osvítlila myšlenka tak zásadní a převratná, že musela být ihned vyřčena...
Máti "Ámos Komenská", pravila..
" Před vánoci se nesmíte takhle hádat!.
Ježíšek měl taky rád svý soby!"

Nevím zda to měl být citát z Bible, či Brehmova života zvířat?! Bůh pomsty se přestal zmítat a přezíravě odvětil.. "Mami, ty všechno domotáš!" Má slova, apelující na křesťanskou, potažmo sesterskou lásku, byla vyslyšena a dcery sjednotila, jen poněkud jinak než jsem si představovala.
I přes zavřené dveře jsem slyšela jejich špitání a dušený smích.


A pak, že se s takovým materiálem nedá jít do Evropy. Jsem krok napřed, ostatně jako všichni velcí vizionáři. Dá se říct... jednou nohou za oceánem. Začala jsem slučovat tradice.
Kdoví co se bude vyprávět za sto let? ( pokud bude ještě někdo, kdo by vyprávět mohl ).
Co za sto let!!
Budu-li pokračovat stávajícím tempem, mohla bych už svým vnoučatům předávat
překrásný příběh o tom, jak
Ježíška do Betléma přivezl Rudolf se svou partou a při té příležitosti mu jeden z králů, (možná ten vzadu, co vystrkuje bradu), předal, coby znak moci, berlu Mrazilku.


Stalo se 17. prosince 2009, 17.30 místního času. ( Souřadnice, takhle z hlavy, nedám.)
Použity citace z dopisu sestře. Smějící se


Přeju příjemné předvánoční blbnutí přípravy!!

Však víte...
U vůně skořice...Mrkající