Listopad 2012

Odpovědi pro Valin

30. listopadu 2012 v 8:44 | bev |  Občasník

1) Koho upřednostňuješ víc, Jasoně nebo Drsoně?

Mlčocha.

2) Znáš song "Když jsem takhle po ránu točil klikou lanovky..." ?

Pro pozvednutí morálky a posílení bojového ducha si ho každé ráno zpívám před zrcadlem. Možná to pro mne není ten správný šlágr. Bojovnost a odbojnost vyvolává jen u mé rodiny.

3) Máš zkušenost s tím, že pýcha opravdu předchází pád?

V červenci 2006 jsem se provinila pýchou. Po třech hodinách strávených v koupelně a totálním přemalování obličejové části, jsem se sama sobě ( přiznávám) velmi líbila, trest následoval za hodinu, při tanci mi vypadlo koleno, což mi přivodilo pád na záda.

4) Víš co jsou to škrkny?

Předpokládám, že patří ke stejnému druhu jako nurny.

5) Jakou bys přiřadila ke svému jménu barvu?

Červenou, černou, šedou a růžovou .

6) Je smrt definitivní konec nebo jen začátek něčeho nám neznámého?

Ráda bych věřila, že začátek.

7) Co si myslíš o telepatii?

Setkávám se s ní každý den. Třeba si říkám: dneska se určitě stane nějaký průser a málokdy se pletu.
Ovšem to je spíš jasnovidnost, tedy pátý, pokročilý stupeň telepatie.

8) Vidíš nějaké opravdu účinné východisko ze současného světového marastu?

Naivní část by ráda napsala, že by možná pomohlo, kdyby každý zametl před svým prahem, (tak ji nechám, ať je pokoj), cynická radí zakoupit gumáky, protože se experiment chýlí ke konci.
Hlas rozumu velí: Nechat to být!... není v silách jedince pohnout s tunami bahna.

9) Co bys na sobě chtěla změnit?

Na jaře mě čeká výměna kyčelního kloubu, ale že bych po tom toužila?! Bude - li dost materiálu, chtěla bych při té příležitosti, požádat o generálku hlavy. Hrdinou mých dívčích deníčků byl Robocop.

10) Co je pro tebe momentálně nejdůležitější na světě?

Samozřejmě celosvětový mír!!!

A hned potom se zdravým rozumem přežít vánoce.

U vůně skořice - propadám panice,
u vůně vanilky - děsím se nadílky!

11) Proč jsi začala blogovat?

a) abych se, jako čerstvá absolventka rekvalifikačního kursu, základy práce s PC, pocvičila v psaní na klávesnici
b) zdálo se mi příjemné mít kam přepisovat své nahromaděné poklady (citáty, písničky...) a přitom si je znovu prožívat
c) pochopitelně jsem je chtěla doplnit i vlastními "duchaplnostmi"

Úžasný

Zatímco jsi spal

27. listopadu 2012 v 14:20 | bev |  Veršovník

Zatímco jsi spal...

( pro Charlieho, mého hrdinu )

Vím tak málo o světě
kam odcházíš, když omrzí tě bdít.
Zavřená víčka střeží vráska,
bříškem palce ji laskám,
nejde, nejde uhladit.

Dívám se na zavřené oči,
přemýšlím co je za něma...
... a jsem tam taky já?
Do mých snů jsi nečekaně vkročil
a já bych ráda věděla o čem se tobě zdá...

O cestách plných objevů
a tajuplných vůní?
O lesní samotě, již známe jen my dva?
s kobercem jehličí a divukrásnou tůní,
kde žabí virtuos koncerty pořádá...

Anebo o té lávce vratké?
jak točila se pod ní pěna,
přinesla ji velká voda
lijákem matně zakalená
a ty ses trošku bál (jen mezi námi..)
a moc jí nevěřil..

Zatímco spíš,
přiznávám otevřeně...
díky tobě z cesty stal se cíl,
za tebou půjdu stmíváním
můj příteli!
můj hrdino!

Štěně...


...zavřené oči střeží vráska,
bříškem palce ji laskám
a ne, a ne ji uhladit...






Co nemám, to nepotřebuji

21. listopadu 2012 v 11:23 | bev |  Občasník
Co nemám, to nepotřebuji, říká moje drahá sestra, která se nikdy nesnížila na úroveň obyčejných shromažďovatelů věcí. Betty MacDonaldová napsala, myslím o své mamince, že s bedničkou od rajčat a jedinou svíčkou by dokázala zútulnit severní pól, to samé platí i o mé sestře.


Pitomá ale osobitě!/ 2 /

13. listopadu 2012 v 11:39 | bev |  Občasník

4) Seberegulace:
Je velmi krásné, cenné a žádoucí znát vlastní hodnotu a díky tomuto poznání si zbudovat zdravé sebevědomí a na základě střízlivého, přesto laskavého sebehodnocení, i fungující vztahy.
Výše zmíněné neplatí: ve dvě v noci, v pět ráno, v pondělí, v lednu, na podzim, když prší, když fouká a před výplatou. Pak nastupuje zcela odlišné vnímání reality, velmi kreativní, se sklonem ke spekulacím, kdy nic není nemožné a pro sebedebilnější nápad lze nalézt přesvědčivé důkazy. Tímto způsobem je možné obvinit se z čehokoli, včetně Třicetileté války, tání ledovců a vyhubení Vakovlka tasmánského.
Závěr: Sebepoznání a následné sebehodnocení může vyvpolat touhu po sebedestrukci.

5) Dynamika:
viz. motivace, výkon
Z dříve napsaného vyplývá, že hlavní motivací je mi nátlak (návštěva, termín, nedostatek předmětů denní potřeby). Tehdy se mé přirozené tempo snivého lenochoda, mění v rtuťovitý, bleskurychlý pohyb vyplašené ještěrky.
Závěr: Proměnlivé tempo značí temperament chameleona a tušené avšak nevyužívané rezervy.

6) Psychické procesy a stavy:
Má "nadaná" imaginativní mysl vystavená dlouhodobému tlaku plynoucímu z rozličných problémů (neb jak známo čert dělá na jednu hromadu),vyhodnotila kožní problémy (kopřivku) jako napadení parazity, konkrétně blechou psí či kočičí. Mou zásadou je... když už se bát, tak hodně a promyšleně... a proto jsem si bleší problém vyhledala na internetu, kde jsem nalezla řadu informací, podporujících moji teorii. Pustila jsem se tedy do nerovného boje s imaginárními agresory. V prvé řadě jsem vykoupala psa, naše kočky i úplně cizího kocoura, který k nám občas chodí na jídlo (a témeř jim i sobě přivodila infarkt). Zakoupila Biolit a Bio Kill (po dvou kusech) a vystříkala každý kout, každou škvíru a následně se Biolitem přiotrávila. Rozebrala postele na prvočinitele a vysála matrace, peřiny, deky a nechala je nacpané v pytlích venku vymrznout (bohužel se zrovna oteplilo), omyla pevné části octovou vodou a pokusila se z paměti vydolovat otčenáš, neb jsem usoudila, že jde o typické projevy prokletí a pomůže jen modlitba, případně bílá magie. Magii jsem ihned praktikovala, vybavila jsem si totiž, že jsem v záchvatu letního gruntování smyla ze vchodových dveří nápis K+M+B. Ochranné kouzlo jsem tedy obnovila a podělila se o svůj důvtip s dcerami. Mladší reagovala slovy .. tak teď už nemáš jen blechy, ještě ses zbláznila..., starší to však zaujalo. Jako počítačové dítě pojala sdělení po svém a zamyslela se proč zrušení protivirové ochrany v počítači (jak mé blábolení o zrušené ochraně pochopila) u mě vyvolává alergii.
Takto jsem postupovala neuvěřitelné tři měsíce (čtenář mi patrně diagnostikuje úplně jiné onemocnění a to jeden velký tumor v hlavě, na místě mozku) a systematicky a cílevědomě se propracovala na/za tenkou linii, dělící zdravý rozum od bláznovství.
Pět minut po dvanácté mě napadla překvapivá myšlenka, poradit se s lékařem. Lékařka usoudila, že jde o alergii nikoli o blechy, což nakonec potvrdil i krevní rozbor.

Závěr: Přebujelá fantazie, emoční nerovnováha a příliš mnoho pozornosti zaměřené na vyřešení nesprávného problému, se může stát spouštěčem změněného vnímání a prvním krokem na cestě k uzavřenému oddělení. Polopaticky: všeho moc škodí!
V tomto čase byla motivace nutkavá, systém hodnot převrácený (království za láhev Biolitu), výkon nadlidský, sebehodnocení sebezničující a tempo vražedné, což nakonec ovlivnilo psychické procesy i stav. Ano, dosáhla jsem téměř sterilní čistoty (děkuji Valin za nápovědu Usmívající se) a alespoň po této stránce se příbližila ideálnímu stavu, ale za jakou cenu?
a kdo by o to stál?

Možná bych bleší kauzu neměla brát jako zasloužený trest, (mimochodem velmi důmyslný, uskutečněný prostřednictvím jedné z věcí, které nejvíc miluji - zvířecích miláčků a toho, čeho se nejvíc bojím - hmyzu), ale jako určité varování, upozornění, že něco je špatně, že něco možná dělám špatně....

Nebyla bych to ani já, kdyby mne v souvislosti s článkem nenapadl nějaký citát,
dnes dokonce několik.


První zní:
....Když nevíme koho nenávidět, začneme nenávidět sami sebe...
Chuck Palahniuk/Neviditelné nestvůry


další dva jsou z díla Stephena Kinga:
...Přerušit komunikaci znamená zapomenout na záchranu.../To

...Někdy, když je všechno špatně, dostane se nám pomoci, kterou jsme vůbec nečekali.
A někdy to pořád nestačí..../Z Buicku 8

Mně se, v nouzi nejvyšší, dostalo pomoci a podpory, kterou jsem vůbec nečekala a nebudu příliš přehánět, když napíšu, že mi zachránila život,
zdravý rozum rozhodně...
Za to děkuji své drahé rodině!! Máte to u mě....
Mrkající



téma týdne - Moje osobnost

Pitomá ale osobitě

13. listopadu 2012 v 7:16 | bev |  Občasník

Dceřin sešit psychologie, ze střední školy, definuje osobnost jako jednotu fyzického a psychického, vrozeného a získaného, následně se projevující určitým chováním, plynoucím z této jednoty/nejednoty. Osobnost má, podle téhož, také určitou strukturu. Tvoří ji - vlastnosti motivační (potřeby, zájmy, city, návyky), postojové (systém hodnot, charakter), výkonové (vlohy, schopnosti,vědomosti, dovednosti, vůle), seberegulační (sebepoznání, sebehodnocení), dynamické (tempo, temperament) a vlastnosti psychických procesů a stavů (vnímání, fantazie, emoce, pozornost).
Aniž bych znala definici, či se vědomě snažila strukturovat svou osobnost, pokouším se už dvaačtyřicet let uvést v jednotu jakousi idealizovanou představu sebe samé, jaká bych snad měla být (ať podle sebe či okolí), s holou nepřikrášlenou skutečností, jak se dnes a denně projevuje. Kdysi se mi to jevilo jako touha po sebezdokonalení, dnes si přiznávám, že šlo o pouhé lhaní si do kapsy, protože člověk se nijak podstatně změnit nedá.

Posuďte, prosím, sami, nakolik se může lišit teorie od praxe, jak velmi výstižně
napsala Valin. Mrkající

1) Motivace:
Že jsem těžko motivovatelná se projevilo velmi záhy, zhruba ve věku osmi let. Tatínek, nadšený fanda všech sportů, zatoužil z nejmladší dcery vychovat otužilého sporotovce. Nenadšená dcera, nenávidějící veškeré sporty bez výjimky a obzvlášť zuřivě zimní, byla přinucena každou zimu snést z půdy lyže a hůlky a účastnit se takzvaných párkových závodů. Ráda bych napsala, že tlak přinesl své ovoce, že jsem splnila očekávání, které na mě, dítě Žďárské vrchoviny, ráje běžkařů, bylo automaticky položeno.. Opak je pravdou. V momentě dosažení plnoletosti jsem uložila lyžařské náčiní k věčnému spánku a zimní sporty, jakož i závody v čemkoli, nenávidím víc než co jiného.
Závěr: Sport tedy není mou potřebou ani zájmem, nemám k němu žádný cit a tudíž na něj nevznikl ani návyk.

2) Postoj:
Bláhově jsem chtěla napsat, že v tomto bodě jsem se sešla se svým ideálem, se svou představou, vytyčenou v mládí a to proto, že stále stavím na nejvrchnější příčku své děti, rodinu, lidi celkově, zvířata, přátelství, zdraví, smysl pro humor atd..... vše v co naivní lidi věří, a až úplně na posledním místě stojí majetek, přesněji řečeno hromadění majetku. Z hlediska morálky je to možná chvályhodné, ale z praktického hlediska - nesmysl, řadící mne, jakožto bytost nereálnou, zaslouženě (za blbost), k druhům na vymření. V tomto bodě tedy ke sjednocení došlo, bohužel však pouze na úrovni jedince.
Závěr: Rozpor je v tomto případě mnohem hlubší, konkrétně - charakter jedince X systému hodnot všeobecně uznávanému a proklamovanému společností.

3) Výkon:
V tomto bodě jsem sama sebe nijak nezklamala, nemotivovatelný člověk si neklade nesplnitelné cíle a je tedy spokojen se svým výkonem, tak jak jej produkuje. Zdrojem zklamání bych však mohla být pro své okolí, potažmo nejbližší rodinu. Kupříkladu pro manžela by mohla ideál manželky představovat kombinace robota, humanoidního typu (ženských tvarů), s vestavěným příslušenstvím (mop, vysavač, myčka, žehlička, vypínač, případně minibar) s lehkou děvou bez zábran, omezeným slovníkem a možností regulace emocí. Skutečnost je opět neslučitelná s představou.
Ač často cítím, jak mi hadr na podlahu a savice vysavače důvěrně lnou k rukám ve snaze dosáhnout dokonalého propojení, opravdu kvalitní výkon podávám pouze pod nátklakem a to když:

a) je hlášena návštěva
b) je vyhlášen stav nouze, tedy nedostatek ponožek, slipů, utěrek a dalšího
c) sanitární zařízení signalizuje možnost vzniku cholery nebo úplavice

Zvláštní je, že jedna z možností, popřípadě variace dvou až tří, je aktuální téměř každý den. Proto sleduji trendy moderní medicíny, zvláště plastické chirurgie, jeden dva páry rukou navíc by se mi totiž docela šikly. Vybavena bohatou slovní zásobou (včetně sprostých slov) a širokou škálou rychle se střídajících emocí, nepřijímám tento stav se stoickým klidem. Naopak se mi stal inspirací pro mnohá plamenná kázání, která, kupodivu, nejsou u mých drahých nikterak v oblibě. Večer se pak, pochopitelně (alespoň pro mne), samovolně vypínám kolem půl deváté, výkonů mám přes den až nad hlavu.
Závěr: Díky vrozené vloze osvojit si snadno každou dovednost, která nepřináší žádný efekt, případně malý a dočasný, mám obrovské vědomosti z oblasti Smiccingu, kteréžto používám a prosazuji s nasazením veškeré vůle.


Zde se rozloučím, neb by článek byl příliš dlouhý. Pokračování bude následovat. Zbývá nám seberegulace, dynamika a psychické procesy a stavy. Hezký den! Mrkající

Max

6. listopadu 2012 v 8:01 | bev |  Občasník
Maxe si rodiče přivezli snad před deseti až dvanácti roky z Hroznějovic, z návštěvy u sestry. Cesta domů byla dlouhá a ne právě idylická. Štěně cestou zvracelo a celkově nebylo ze změny bydliště příliš nadšené. Stejné pocity převládly i na straně rodičů. Této návštěvy jsem se neúčastnila, ale velmi dobře si umím představit všechny tři účastníky, neb je dobře znám, stejně jako napjatou atmosféru panující uvnitř auta. Maxík si své strastiplné putování zapamatoval a nikdy později, ani jako dospělý, už dobrovolně do auta nevstoupil a když situace přece jenom vyžadovala jeho nalodění, musel být do auta, či spíše do kufru vhozen. S pinčem by to byla hračka, je však téměř nemožné tímto způsobem manipulovat se psem zvíci odrostlého telete.

Přes počáteční rozpaky se Maxík rychle zabydlel a řekla bych, že i poměrně rychle vyrostl. Zpočátku jsem trpěla utkvělou představou, že by si měl zvyknout i u nás nahoře, ale nejdřív si nerozuměl se schody a později jsem se své představy snadno vzdala, protože náš byt je na psa jeho proporcí zkrátka malý. Stůl je schopný odnést na zádech a vířící ocas je pohromou pro všechno, co není přibité, nebo pověšené dva metry nad zemí. Milovaný tatínek se jal nového člena domácnosti vychovávat svým osobitým způsobem, tedy pokyny typu: Sedneš si! nebo ne, na což pes vstřícně reagoval tím, že si někdy i sednul, někdy lehnul a někdy prostě jen znechuceně koukal na svého velitele. Stejně tak tatínek podlehl dojmu, že pro psa Maxovy velikosti je dvůr a zahrada stísněný prostor a tak vehementně intervenoval ve psův prospěch a po nemalém nátlaku na maminku, prosadil pro Maxe volnost pohybu, tedy neustále otevřenou branku na louku a přilehlá pole. Maxík se mu odvděčil tím, že často a rád bloumal po vsi, děsil lidi a občas se, puzen touhou po dobrodružství jakož i svojí společenskou povahou, připojil ke skupince turistů a společně s nimi odkráčel po turistických trasách, k nemalému nadšení nových přátel. Vždycky to totiž byl přátelský a krásný pes. My jsme však toto nadšení nesdíleli; přes svou nepopiratelnou inteligenci nikdy zpátky domů netrefil a několik let jeho dospívání a mladosti bylo vyšperkováno řadou výjezdů do rozličných obcí a měst v okolí, za účelem nalézt a dopravit psa domů.

Jelikož maminka od počátku nepodporovala tátovo volnomyšlenkářství a Maxovy výlety pro ni byly logickým vyústěním nezvládnuté kázně, doprovázela jsem občas tátu na těchto trestných výpravách já, anebo mé holky. Odchyt psa a cesta zpět probíhaly rozličným způsobem, podle toho jak daleko došel a kým byl zadržen. Nezapomenutelná je cesta ze Sněžného, obce ležícící od nás asi šest kilometrů. Po upozornění starostky obce Sněžné, která volala starostovi naší obce, že tam mají takového a takového psa, upozornil náš starosta nás, nemaje pochyb o koho by mohlo jít. Tatínek si vyslechl obvyklou litanii a vyrazil. Mé dcery jely s ním jako morální podpora. Než dojeli, pes z obecního úřadu utekl, naštěstí se pohyboval po obci, kde byl rodinou zachycen. Když se projevila Maxova nechuť k cestování vozem, nezbylo tatínkovi nic jiného než prohrabat kufr, kde šťastnou náhodou nalezl starou kravatu, (těžko říct, kde se tam vzala), na ni uvázal Maxe a holkám poručil aby ho, takto potupně, na kravatě, vedly přes Sněžné. Za obcí ho odvázal a Max následoval auto jedoucí krokem až domů.

Osudný se Maxovi stal výšlap do Nového Města, kde byl zadržen příslušníky městské policice, když se pokoušel se skupinou svých nových přátel nastoupit do vlaku. Pochopitelně bez jízdenky. Když jsme pro psa s tatínkem přijeli, stali jsme se pro přihlížejcí policisty zdrojem vítaného obveselení, neb pes odmítal k autu se jen přiblížit, vzpouzel se a vracel do bezpečí policejní ochrany, takže jsme vzbudili podezření, že vůbec nemáme na psa právo. Policisté znudění rozdělováním blokových pokut za špatné parkování a legitimováním opilců, popustili uzdu své kreativitě a navrhovali odlov pomocí odchytové tyče. Po třetím neúspěšném pokusu a návrhu, že nám bude zapůjčeno vodítko, abych mohla jít se psem pěšky, vypěnil i doposud klidný tatínek, jehož nejostřejší pokárání psa zatím znělo: Tos mě teda zklamal. Maxe popadl, hodil do auta a rychle zavřel. Max už si zřejmě užil legrace dost a proto se okamžitě uklidnil, zalehl a jal se znuděně olizovat tlapy. Jako chronický útěkář má od té doby na policii vlastní složku včetně fotografie.

Uběhlo mnoho let a zmoudření nakonec dostihlo i Maxe. Branku má stále otevřenou, ale své svobody využívá už jen ke kratším cestám. Velmi rád tátu nebo mne překvapí tím, že nás vypátrá v místní prodejně. Sedí pak před krámem a laškovně nahlíží dovnitř a občas si k tomu jen tak pro radost štěkne. Vedena snahou o bezproblémové soužití a vědomím, že velký pes zkrátka vzbuzuje respekt, ač nikdy nikoho nepokousal, doprovázím potom každého vyděšeného nakupujícího domů a vracívám se z nákupu místo po patnácti minutách až po hodině či dvou, unavená, jakobych absolvovala maratón.

Ve srovnání s tím co pro tátu Max znamená, to jsou však nepodstatné maličkosti. Každý den sleduji a vnímám jejich hluboké souznění. Často se musím pousmát když slyším, jak téměř osmdesátiletý pán volá na svého miláčka: Ty můj bobečku!
Přestože Max chová náklonost ke všem členům domácnosti, druhým jeho nejdůležitějším člověkem je neteř Inuška, která musela snad být v minulém životě psem a proto nejlépe z nás všech rozumí jeho psí duši.