VOTOKESANÍM

5. září 2012 v 8:17 | bev |  Občasník

Jsem šílená, či dospělá?

Jak ráda bych napsala.. ani jedno!! Pravdou však je, že mne postihla nejhorší možná varianta a to kombinace obojího. Po fyzické stránce se cítím víc než dospělá, řekla bych až zralá na samém pokraji vadnutí, zatímco psychicky velmi mladá, v nelichotivém smyslu, tedy nepoznamenaná rozumem, který se měl zákonitě,( spolu s rozvrzanými koleny a šedivějící pěšinou), dostavit s věkem.
Tak mi to alespoň, kdysi dávno, tvrdila moje drahá, o dvanáct let moudřejší sestra, Vlastička.


Čas mého dospívání se nesl především v duchu trapnosti. Snad došlo k nějakému zkratu mezi řídícím centrem a nervovými zakončeními znemožňující mi nedbalou eleganci pohybu příznačnou pro mé sestry, nebo jsem byla natolik svázaná obavami o svou důstojnost, až jsem se stala vděčným objektem přitahujícím roztodivné nehody a náhody neprospívající mému rodícímu se sebevědomí. Běžně se mi stávalo, že jsem vystupovala z auta, aniž bych si rozepla pás, takže jsem se zmítala na sedadle, než mi došlo kde je zádrhel, chytala rukávy za kliky, nejčastěji s hrnekm kávy v ruce. Několikrát mě oslovili zcela cizí lidé (dokonce i muži!), jenom aby mi sdělili, že mám naruby oblečený svetr.

Když mne má kamarádka, Jitka, ( už v sedmnácti letech společenská a dokonale vystupující) chtěla představit přátelům svých rodičů, zastihla mne s rukama v kapsách saka, kde jsem si z dlouhé chvíle namotávala poutko, nacházející se v kapse, na palec. Bohužel se mi podařilo palec, a s ním celou ruku poutkem dokonale znehybnit a uvěznit v kapse. Kupodivu mi došlo, že mi její známí zřejmě budou chtít potřást pravicí. Ve snaze vyškubnout bleskurychle ruku z kapsy jsem předvedla věrohodnou (a úspěšnou) imitaci tance svatého Víta a ze setkání vyšla zpocená a červená až na... prodloužené míše, s puncem dobromyslného idiota. Peklo nastalo, když jsem došla k závěru, že ke kancelářské práci patří úzká sukně a lodičky. Spoutaná nepoddajným tvídem jsem cupitala jako gejša a neminula jediný škrabák, aniž bych v něm uvízla, a jediného muže (jehož oko by na mně spočinulo snad i jinak než soucitně) aniž bych si vyvalila nohu a předvedla tele na podpatcích.

Dlouho (asi od patnácti let a vlastně to trvá dodnes i když už to pomalu vzdávám ) jsem žila s představou, že se jednoho rána probudím jako osudová žena. Když ještě v osmnácti nic nenaznačovalo, že by se měla uskutečnit nějaká závratná proměna, svěřila jsem se svou obavou, že zůstanu neelegantním vohráblem navždy, sestře. Vlastička pravila: To je jenom nevyrovnanost a nekázeň, s dospělostí se to všechno srovná. Většina jejích prognóz se vyplnila, bohužel tato, jediná o jejíž naplnění bych skutečně stála, nikoli.

A tak se ptám: Kde se stala chyba? Nořím se do minulosti a procházím si znovu křižovatky života, na kterých jsem možná měla uposlechnout pravidlo pravé ruky (nebo levé, ono to je jedno, prostě se dát jinudy ). Zdá se mi, že klíčovou událostí, spouštěcím mechanismem chcete-li, by mohla být drobná nehoda, prožitá v útlém věku. Houpala jsem se (ani nevím jak?!) na ohrádce, která malým dětem slouží jako opěrka na saních a záhadným způsobem se mi podařilo praštit se jí do hlavy. Rodiče zděšení rykem, zdánlivě vyluzovaným zabíjeným dobytčetem, pátrali co se mi stalo, o co jsem se uhodila a já řvala:,,VOTOKESANÍM !" Ve chvíli krajního rozrušní jsem nepotřebovala ani nádech a vypustila pomlky. Rodina strávila napínavou chvilku při pokusech dešifrovat neznámé, znepokojivé slovo VOTOKESANÍM.

Myslím, že to bude asi ono..... jen si nejsem jistá, zda rána do hlavy byla prvotní příčinou či pouhým prvním výraznějším projevem abnormální pitomosti. Svetr i halenku mívám někdy naruby dodnes, občas chytnu rukávem o kliku, lodičky a úzké sukně jsem dávno vzdala. Při vystupování z auta jsem poněkud uvážlivější. S roky přibyla i kila a tak je dnes mnohem větší pravděpodobnost, že bych mohla nějaký slabší vůz ne-li převrátit, tak alespoň povážlivě rozhoupat. A pomalu se smiřuji s faktem, že ne z každé dívky se stane femme fatale, byť by si to moc přála, že ne každá předpověď se naplní a pojmy vyrovnanost a kázeň rozhodně nejsou synonyma dospělosti.
Úžasný



téma týdne - Jsem šíleně dospělý(á)!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 valin1 valin1 | Web | 5. září 2012 v 12:54 | Reagovat

Tele na podpatcích mě dostalo.
Já mívám občas obrácené i spodní prádlo, bože, o co jsem se jenom praštila já..
nevzpomínám si.. :-)  :-)

2 Eruvië Eruvië | Web | 5. září 2012 v 14:02 | Reagovat

Mně ta osudová žena... čekám na to také už nějaký pátek a pořád nic... šikovná jsem tak nějak podobně, neustále samá modřina a nejsem schopná koordinovat pohyby :-D

3 Bev Bev | Web | 5. září 2012 v 14:19 | Reagovat

Děkuji vám mnohokrát za morální podporu, hned je mi tak nějak lehčeji když vím, že v tom nejsem sama. :D  ;-)

4 Lucerna Lucerna | Web | 25. září 2012 v 22:38 | Reagovat

Teba by som chcela stretnut! Musi byt stebou strasna sranda :-D
Stym svetrom naopak to mozno skusim... a aky stary muzi to boli? Mne by vyhovovalo od 25 do 32 :D

5 Bev Bev | Web | 26. září 2012 v 7:45 | Reagovat

[4]:Přiznám se, že srandovní mi to všechno přišlo až po nějakém čase, když se to odehrávalo, tak se mi to zas tak vtipné nezdálo. ;-) :-D
Muži to byli přesně v tomto věkovém rozmezí, tudíž pro mne, v té době, potencilání partneři, proto mě taky tak štvala moje neohrabanost. Navzdory všemu jsem se však nakonec vdala. :-D :-D

6 Bev Bev | Web | 26. září 2012 v 7:49 | Reagovat

[5]: potencilání možná taky, ač nevím co by to mohlo být :-? napsat jsem ale pochopitelně chtěla potenciální, ach ty zbrklé ruce! :D  :D

7 Vendy Vendy | Web | 11. května 2014 v 12:43 | Reagovat

S tím závěrem jsi mě dostala. Jako že jsi spadla na hlavičku, jo.... :D  :D  :D
Asi je to tak, že všichni nemůžeme být osudové ženy, všechny nemůžeme být zpěvačkami ani modelkami. Tobě se podařilo najít dobrého manžela a máš dvě krásné dcery, určitě šikovné holky. Máš krásný domov, milující rodinu, i když občas na zabití, to je víc než femme fatale. :-)

8 Bev Bev | E-mail | Web | 24. září 2014 v 11:22 | Reagovat

[7]:Moc krásně a laskavě jsi to napsala. :-)

9 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 28. února 2016 v 8:20 | Reagovat

Bevíčková,... :-D

Čím více se bavím Tvými články, tím více je mi smutno... Tohle nemůžeš nechat ležet!!! Bevíčková, dej na mě! Tvými články bys měla bavit více lidí, nejen blogové nadšence...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.