Srpen 2012

Letní směs

31. srpna 2012 v 8:08 | bev |  Herbář
Letní směs

Už teď cítím při prohlížení fotografií z léta nostalgii a nechuť k zimě, a to prosím ještě léto ani oficiálně neskončilo!! Zdá se mi, že to uběhlo až moc rychle, jako každý rok.
Aspoň, že mám fotky..




floxy

Charlie za floxy







cinie nebo-li ostálky






Zmudina v kapradi




můj dům - můj hrad


kany

slečna Nikky



sličná Hana

okrasné fazole





na podzim, když kvetou jiřiny....





V kuchyni, ve skříni...

29. srpna 2012 v 7:45 | bev |  Občasník

V kuchyni, ve skříni....

aneb... Uctívači koček

Po zmizení kocourka Šmudly jsem si myslela, že tím u nás (ko)čičiny skončily. Mylně! Nátlaku dcer jsem odolávala až směšně krátce. Shodou okolností se stal v tomto čase jeden ze sousedů šťastným ,,kmotrem" zcela nové várky koťat. Slovo dalo slovo a jak trošku povyrostla, šly jsme si vybrat. Na vzhledu nám až tolik nezáleželo, ostatně všechna byla kouzelná. Okatá, s obrovskýma ušima. Jediný požadavek zněl: chceme kocourka! Soused nám ochotně vyhověl a schválil naši volbu. Tak jsme si přinesly domů rezavokaramelového kocourka, který zdědil jméno po svém ztraceném předchůdci.

V bláhové víře v sousedův úsudek jsem několik dalších týdnů fixovala očima kocourkovo pozadí, ve snaze zahlédnout tělesné partie, svědčící o příslušnosti k mužskému pohlaví, popřípadě je, svým upřeným pohledem, přimět ke zjevení. Nestalo se.
Bez velkého povyku jsme kocoura přejmenovaly na Šmrdlinku a já záhy na Zmudu.
Kočička rostla jako z vody. Uběhl rok, aniž by nás osvítila logická myšlenka na kastraci. Vlastně několikrát hovorem probleskla, rychle však zhasla. Zmudina nás svou zdánlivou netečností ukolébala do stavu blaženého klidu. Nakonec jsem i já, člověk poměrně podezřívavý a do té doby přesvědčený o vlastním zdravém úsudku, podlehla naivní a velmi pitomé představě, že je naše kočka pro kocoury z nějakého, nám skrytého důvodu, neatraktivní.

Pochopitelně se ukázalo, že až tak neatraktivní není. Přes zjevné pohrdání ze strany navrátivšího se Šmudly i starousedlíka Dominika, kteří ji okázale přehlíželi, na velikonoční pondělí přivedla na svět své první děti. Zcela pohrdla pečlivě připravenou krabicí a koťata přenášela neklidně z místa na místo. Snad byla nemocná, nebo jim uškodilo věčné stěhování; koťátka během deseti dnů do jednoho pomřela. Nevěřila bych, že ztráta tvorečků tak malinkých a v podstatě nevítaných, může tolik bolet. Zmudina se však rozhodla obdarovat nás svými potomky za každou cenu a okamžitě do toho vlítla znovu. Zděšeni předchozí stoprocentní úmrtností, jsme jí ponechali volnou packu při výběru vhodného místa, kde je chce přivést na svět.

A tak 15. června 2008 porodila svá druhá koťata a to v kuchyni, ve skříni, na dece na žehlení. Tím byl další osud koťat zpečetěn. Otevřená skříň se na dlouho stala těžkou konkurencí pro televizi a my strávili spoustu času nahlížením do soukromého života kočičí rodinky. Koťata se jako všechna mláďata savců rodí naprosto dokonalá a jejich topení, či jinou likvidaci, pokládám za odporný, barbarský čin, odkazující nás rádoby pány tvorstva hluboko do středověku. Nebylo tedy jiné cesty, než se smířit s faktem, že jsme se stali šťastnými majiteli hned pěti koček. I když slovo majitel zcela nevystihuje skutkovou podstatu našeho vztahu. Vhhodnější pojmenování by bylo - uctívači koček. Naznala jsem, že jména Hana, Nikky a Shannon, ač originální, nebyla dobře zvolená a situaci by lépe podtrhla jména Bastet, Isis nebo Hatšepsut. To co u nás následně vypuklo, totiž, ze všeho nejvíc připomíná kult, ve kterém jsou předmětem zbožnění naše kočičí dámy. Mrkající


Zmuda a její děti: Zleva Hana, Zrzek a pak Niky a Shanon.

Geraldova hra - Stephen King

22. srpna 2012 v 8:54 | bev |  Knihomil

Geraldova hra

Stephen King

Pro Jessie Mahout Burlingamovou zatmění slunce, které prožila, coby dvanáctiletá u jezera Dark Score, nikdy neskončilo. Ojedinělý přírodní úkaz sledovala z bezpečí tatínkova klína, a to co ji při tom tlačilo do pozadí a znemožňovalo pohodlně se usadit, rozhodně nebyla rukověť tesařského kladívka. Sexuální incident svojí závažností - v porovnání s tím, co se občas stává ,,tatínkovým holčičkám" - srovnatelný s ukopnutým palcem. Přesto ovlivnil celý Jessiin život.

O mnoho let později přijíždí dospělá Jessie, dcera Toma a Sally, matka nikoho, se svým manželem, úspěšným právníkem, k jezeru Kashwakamak. Sezona skončila, jezero je opuštěné a Jessie s Geraldem přijíždí na svoji chatu s jediným důvodem, užít si erotické hrátky. Když Gerald poprvé přišel s nápadem použít při sexu pouta, Jess to brala jako příjemné, maličko perverzní, zpestření manželského života. Postupem času se však pochybná přitažlivost pout vytratila, alespoň pro Jessie a zůstalo jen znechucení. Odpor, který pociťuje, a který postupně narůstal, vyvrcholí právě v jezerní chatě. Vzpomínka na jinou chatu u jiného jezera, a jiný druh sexuálního obtěžování, způsobí, že už nechce pokračovat v této, pro ni ponižující hře a žádá po Geraldovi, aby jí odemknul pouta. Gerald však nechce slyšet její odmítnutí, předstírá, že patří ke hře. Když slova neproniknou k Geraldovu sluchu, použije Jess pádnější způsob, jak mu sdělit svůj názor. Kopanec do břicha a přirození Geralda skutečně zastaví, a nejenom to, nevydrží to jeho srdce a Gerald umírá na infarkt.
Jess zůstává připoutaná k posteli. Jedinými společníky jí jsou, potáplice, křičící na jezeře, pes, který vyje kdesi v lese a její Hlasy.
Ženuška, zakřiknutá, ustrašená verze samotné Jessie, Karkulka, její dětské já, Nora, Jessiina psychoterapeutka a konečně Ruth, bývalá spolubydlící z kolejí. A hlasy nutí Jessie vrátit se v čase a znovu prožít den zatmění. Právě v minulosti může najít návod jak se osvobodit.

Pes, kterého slyšela Jess štěkat v lesích, se kdysi jemnoval Princ. Jméno se k němu už dávno nehodí. Majitel, který pořídil dceři na prázdniny povyražení v podobě štěněte, po skončení léta naznal, přredevším z finančních důvodů, že psovi bude lépe venku. Sotva odrostlému štěněti tedy poskytl svobodu. Prozaičtěji řečeno - zavezl psa do lesa a tam ho opustil. Bývalý Princ, nyní zubožený vyhladovělý tvor, zachytí pach krve a s vidinou snadné kořisti přichází do chaty. Nedovřené dveře mu umožní vstoupit a na podlaze na něj čeká bonus v podobě celé hromady jídla, tedy Gerald. Jessie nemůže psovi nijak zabránit aby z Geralda neochutnal a tak musí bezmocně přihlížet jak Princ hoduje na bývalém právnickém esu. A netuší, že venku se pohybuje ještě mnohem nebezpečnější tvor.

I on nachází cestu do chaty. Stvoření stejně bizarní jako skutečné. Jessie ve svém stavu není schopna rozeznat zda jde o hmotnou postavu, či jenom hru světla a stínu. Jednu chvilku si dokonce myslí, že je to její mrtvý otec, který přišel dokončit co kdysi začal. Vesmírný kovboj, tvor tvořený stíny, Jessie pozoruje a kochá se jejím utrpením. Alespoň první noc. Jessie však ví, že ať je to co je to, přijde to další noc znovu a pokud ji to najde stále připoutanou a bezmocnou, už se nebude jenom dívat. S pomocí hlasů nachází ,,klíč", tedy cestu z pout.

Za strašlivou cenu, kdy si téměř skalpuje kůži z jedné ruky, protože její vlastní krev je jediné mazadlo, které jí zbývá, a které jí může pomoct vyklouznut z pout, se Jessie osvobodí a přes ztrátu krve, šok a vyčerpání se jí podaří uniknout nočnímu přízraku.
Vesmírný kovboj je skutečný člověk, či spíše napodobenina člověka. Muž, trpící vzácnou nemocí, která způsobuje abnormální protažení končetin i obličeje. Muž postižený i psychicky, vrah vlastních pěstounů, častý návštěvník hřbitovů, kde zohavuje mrtvoly a bere si suvenýry. To ale zjistí Jessie až mnohem později.


Když zvážím, že tři čtvrtě knihy mají jedinou hlavní postavu a děj tvoří její myšlenkové pochody, vzpomínky a představy, a přesto v knize není jediné hluché místo, jediná stránka, která by se dala vypustit, musím se znovu poklonit před vypravěčským uměním pana Kinga.
Jako všechny Kingovy knihy, ani Geraldovu hru nelze uspokojivě(pro vypravěče) převyprávět a zjednodušit. Vytrácí se tím jakási osudovost (nenapadá mne vhodnější slovo), příznačná pro Kingův rukopis. Proto navrhuji...
Navšivte Jessie u jezera Kashwakamak a udělejte si sami obrázek o tom co se tam stalo! Určitě se nebudete nudit!









Blízké setkání kočičího druhu

7. srpna 2012 v 7:33 | bev |  Občasník
Osud ke mně byl, v tomto směru, štědrý a přes mé chabé a tudíž nepodstatné protesty, mě oblažil hned několika domácími mazlíčky. Na začátku byl kočičí princ Šmudla, který u nás skončil díky kamarádčině alergii na kočky. Ne snad, že bychom předtím neměli žádné zvíře, bydlím na vesnici, kde pes a kočka jsou téměř neodmyslitelnou součástí každého domu. Už dlouho před Šmudlou jsme měli vlčáka Maxe, ten je ale spíš tátovým miláčkem a kocoura Dominika, letitého veterána, který byl ve středním věku už v době, kdy k nám nový kocourek přišel, a který stejně jako Max patří k domácnosti mých rodičů. K nám nahoru zavítal málokdy.

Jakmile jsem jednou povolila kočku v bytě, už nebylo cesty zpět. Když se Šmudla ztratil, pořídili jsem si další kotě, Zmudinku a ta se postarala abychom měli domácích mazlíčků na dlouhou dobu dostatek. Povila čtyři překrásná koťátka a jelikož jsme sledovali jejich pokroky od prvního dne, co se narodila, už jsme se jich nedokázali vzdát. On o ně taky velký zájem nebyl, protože ze čtyř koťat byl jen jeden kocourek a tři kočky. Holky je pojmenovaly Shannon, Nikky, Hana a zcela neoriginálně Zrzek. Zrzka si nakonec vzala kamarádka ze vsi, takže máme o jeho životě stále přehled.

Teprve po našem ,,blízkém setkání" jsem si uvědomila jak složité a různorodé jsou kočičí povahy. Je nesmírně zajímavé sledovat, jak se jejich charaktery ve stálém kontaktu s lidmi rozvíjí. Kočky chované doma jsou zcela jiné než kočky, které zavítají k lidem jen v čase krmení. Naše kočky jsou tak sebevědomé a tak si jisté svým územím, že několikrát vykázaly ze zahrady i Maxe. Uspořádaly na něj lov a předávaly si ho doslova jako lvice. S příchodem Charlieho, pejska, kterého si holky přivezly z minulých prázdnin, se poměr sil trochu vyvážil a kočky už si tolik nedovolují, ale to už je jiná kapitola...

Nikdy nebylo mým snem mít dům plný koček, ale když už k tomu došlo, a naší vinou, tak dlouho jsme odkládali kastraci až to Zmudina vyřešila za nás, cítím hlavně vděčnost za obohacení našeho života, za přítulnost a přátelství bez přetvářky. Většinou.Mrkající



Překočkováno! Překvapený


Téma týdne - Můj domácí mazlíček.

Slunečnice

6. srpna 2012 v 14:07 | bev |  Herbář
Tak jako slunečnice každý den...






večerní světlo má své kouzlo, v reálu ten stínový plot ani tak pěkně nevypadal,
pro oživění a ozvláštnění pózuje Dominik - kocour v kómatu










lekníny na souši



Blbnutí na zahradě

6. srpna 2012 v 13:41 | bev |  Herbář


holky v gala a pyšní rodiče




jen to obutí nějak podcenily! Mrkající
i když já jim tvrdila, že budu fotit od pasu nahoru, chybička se vloudí...Smějící se

táta vše sleduje z okna

Charlie u ničeho nesmí chybět



hra na schovávanou, pochopitelně s Charliem




Zmudinka

1. srpna 2012 v 7:21 | bev |  Občasník
Celá kočičí patálie u nás začala už před mnoha lety, ani už přesně nevím kdy, ale myslím, že je to minimálně osm let. Kamarádka našla na zahradě kotě, kocourka a protože je alergická na kočky, přivezla ho k nám. Kocourka jsme si nechali. Bohužel se začal toulat, tak jak to mají kocouři ve zvyku a ztratil se. Když se neobjevil měsíc, podlehla jsem žadonění dcer a zamluvila další koťátko. A tak se k nám dostala Zmuda. Tohle, poněkud nelichotivé jméno, ale získala až mnohem později. Holky ji pojmenovaly Šmrdlinka, ale nějak jsem se nepřinutila jí tak říkat a nakonec skončila s úplně jiným jménem, kterým jsem ji, ve chvíli zlosti, pojmenovala já. Když si u nás Zmudinka trošku zvykla, vrátil se domů po třech měsících i Šmudla (ztracený kocour). Základ chovu byl na světě. Smějící se









Růže a lilie

1. srpna 2012 v 6:31 | bev |  Herbář

foceno 15.7.2012

Lilie jsou letos dost mizerné. V půli května omrzly a co nezničil mráz o to se postarali psi.
Ty nejhezčí růžové ulomili ještě než stačily vykvést.