Listopad 2010

Černá hodinka

29. listopadu 2010 v 8:16 | bev |  Veršovník

Černá hodinka


Předvánoční čas otevírá stavidla vzpomínkám
na ty,kteří už s námi nejsou.



krůpěj chladnoucí
průhledně stéká
plamínek chvěje se
jakoby žil

prostor stín rozčeří
zavzdychá tichem

list zpola popsaný
pláč svíce
vpil



K šípku a ještě dál...

25. listopadu 2010 v 14:05 | bev |  Občasník

K šípku a ještě dál...

(technická poznámka)


V květnu tohoto roku, v situaci,kterou je možné výstižně popsat jako stokrát
nic umořilo vola ( obzvlášt ten vůl sedí!) jsem se poprvé dopustila těžkého
zločinu na poezii. Spáchala jsem báseň Vrátím se a políbím tě.
Její slova mi stále zněla hlavou, jakobych sama sebe proklela.
Následovaly další a další rdoušené verše - zaříkání proti uhranutí.

V dopise spřízněné duši, padlo, mimo jiné perly i toto tajuplné sdělení:
...myslím, že někde nahoře, nebo uvnitř, nebo čertví kde došlo k chybnému
spojení, že to ani nebylo určené pro mě... na někoho kdo byl schopen
zveršovat pouze (na dotaz jak se mají kočky) .. žerou, spí a ...vyměšují..
to není tak špatné, atd bla bla...
Jak blízko jsem byla pravdě !

S několikaměsíčním zpožděním mi došlo, že má náhle propuknuvší chorobná
básnivost není projevem skrytého nadání, ale přetlaku v hlavě. Terapie..obdoba
pletených ponožek a háčkovaných ubrusů. Poznání se kupodivu dostavilo ve vaně.
Na WC by to bylo stylovější. Vybavily se mi večery strávené v posvátném
vytržení, nad sešitem plným veršovaného lkaní a první popud byl, ponořit
hlavu do mydlin. Navzdory chladnoucí vodě, zalila mé tváře sytá červeň.
Zastihnout mne v tu chvíli manžel, volal rychlou, v domnění, že
prožívám mrtvici.

Přes prozření a počáteční rozporuplné dojmy se mi však v zóně veršů zalíbilo.
Místo pálení důkazů jsem se pokusila a pokouším, udělat z těch osmi a více
slokových oblud něco přijatelnějšího, více se přibližujícího termínu poezie.
Zbavit se zlozvyku nekompromisního rýmování je těžší než se na první pohled
zdálo, ne-li nemožné. A ještě mnohem těžší je přimět slova ke gymnastice,
místo obvyklého lenivého ploužení. Zatím se mi povedlo pár šišatých
přemetů a kotrmelců a několik uhláků papíru na podpal.

Děkuji všem,kteří se tím lkaním prokousali a prokázali tím svoji
neuvěřitelnou statečnost,trpělivost a takt.

K šípku ani dál mě zatím nikdo neposlal. Smějící se




Pohled z okna

22. listopadu 2010 v 13:10 | bev |  Veršovník

Pohled z okna

Čelo mi chladí dotek skla,
můj horký dech se na něm sráží,
zastíní mlhou pohled ven.
Prstem se v dechu sraženém
nakreslit srdce snažím.

Ze srdce kolečko se stane,
maličký průhled na ztichlou zem.
Oko se k němu tlačí,
než zamlžit se zase stačí
a hltá obraz za oknem.

K domu se sklání v ochranném gestu
vadnoucí kráska, jabloň stará.
Sklo hladí prsty větviček,
v černi svítí pár jablíček,
na kterých kos si pochutnává.

Spadané listí s nechtěnou něhou
zahradu snící přikrývá,
váhavý lístek ze stromu klouže,
stříbrem se chlubí každá louže,
sbor ptačí dávno dozpíval.

Mraky jsou duchny plné peří,
kde končí zem a kde nebe?
Hvězdy se sklání ze své výše,
schoulené kopce konejší tiše
mrazivou písní v tónu šedém.



Přibližně v tomto čase, jsem se dočetla, že rozvleklé verše a urputné rýmování není in
a pokusila se o poněkud stručnější vyjádření.


Pohled z okna 2
( zkrácená verze)

okno obrazu rám
mlha před ním
ve mně

okřídlený funebrák
hvězda v dlani
kostry stromů,
chladnoucí země

malé podzimní umírání