Bouře

11. září 2010 v 18:38 | bev |  Veršovník

Bouře  


Na krajinu se složil stín
jak lehký závoj z pavučin.
Slunce skrývá mrak barvy kouře,
stromy se klaní,přichází bouře.

Utichli ptáci i bzukot včel
den na okamžik oněměl.
Jen z dálky a pak stále blíže
zní hrom,jak velké,dravé zvíře.

Sladký závan ozónu a léta
studený vichr střídá,jak z konce světa.
V rozmarné hře blesk za bleskem se honí
a potlučená tráva omamně,svěže voní.

Otvírám okna i svou mysl,
starosti odkládám jak šaty,
déšť obléká mne do své vůně,
polibek větru má chuť máty.

Mazlivé prsty s nábojem elektřiny
jak vzácný nástroj páteř rozehrají,
po obratlích přeběhnou sem...tam,
mrazení,pak žár v němž ledy tají.

Rozechvělá a okouzlená
sleduji bouře běsnění,
vztahuji paže vzhůru k mrakům
ať obejmou mne těsněji.

Slaná voda se sladkou se smísí,
prach,beznaděj a smutek odplaví.
Duše zas průhledná je,čistá jako kdysi,
kapky poslední v okapech rozpráví.

Poslední zahřmění a blesk,poslední slza,
duha rozkročená nad Zemí,
nesmělý paprsek,trylek kosa
a v srdci vzácný pocit smíření.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 24. září 2010 v 10:03 | Reagovat

hezká, ale víš že tu byla v noci bouřka? nám je ostatně rád :-)

2 Bev Bev | 2. listopadu 2010 v 15:05 | Reagovat

[1]:Já taky :) zvlášť ty v přírodě.
Domácí bouřky moc nemusím. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.