Červenec 2010

Pod jabloní

27. července 2010 v 7:45 | bev |  Veršovník

Pod jabloní


Paměť je jako studna,
co do ní padne nevidíš,
leží to kdesi u dna
a objeví se jen když spíš.

Paměť je jako tvrz ztracená
v lesích všedních dnů,
někdy v tom lese zabloudíš
a najdeš kouzla podobná snům.

Pak vrací se každá chvíle
naplno prožitá,
tak drahá a tak zářivá,
emocí nabitá.

Znovu se můžeš těšit
z těch milých,vzácných chvil,
znovu si ten film pustit,
co do žil radost vlil.

Zas cítit vůni trávy
a jahod ve džbánu,
na jabloň se dívat
jak nahlíží po ránu

do oken otevřených,
znovu slyšet hlas,
co nikdo jiný nemá
a rozechvívá zas

struny v duši ukryté.
Náhle máš co scházelo
a cítíš příval citu
a víš.... to stát se nemělo!





Neutrální

17. července 2010 v 8:37 | bev |  Veršovník


Neutrální  


Proč mám pocit,že má mysl sevřená je obručí?
Proč jinak cítit a jinak jednat?Jak rozum poručí.
Dny překonávám jako vlny v urputném snažení,
však neznám směr,nevidím cíl či aspoň znamení.

Zdá se mi,že strašně dlouho
jedu jen na neutrál
hnaná pouze sílou zvyku
volným pádem hloub a dál.

Neutrální pohledy,neutrální smích,
neutrální hovory,z upřímnosti hřích.
Všechno v lajně zarovnané,komatózní stav,
divadlo pro zůčastněné jak velí dobrý mrav.

Vždyť dobré mravy jsou zárukou štěstí,
co na tom,že nemůžeš snésti
všechnu tu přetvářku bez kouska viny.
Drž jazyk za zuby! Co řekli by jiní?

Povrchnost nade vše,city jsou zrádné,
lépe v nic nevěřit,nemít sny žádné.
Vyhneš se konfliktům,předejdeš žalu,
chce to jen vytrvat,srdce jak skálu.

Přesto však stává se,že drezura selže,
srdce se projeví,to nikdy nelže.
Rozpoutá bouři,rozjasní oči,
narovná páteř,záříš kam vkročíš.

A někdy to všechno přece jen nestačí,
ze zvyku košile,přichází zklamání,
vlna se přižene,přes hlavu přeteče.
Kdo v bouři utone a kdo se zachrání?

Nevím a neptám se,nemám záchranný kruh,
maják je rozbitý,z pevniny...nejasný pruh.

Prozření

1. července 2010 v 13:37 | bev |  Veršovník


Prozření  


Zamlklé bdění,neklidné sny,
probdělé noci,nevlídné dny.
Jitra tak kalná,večery chladné,
zraněná duše bez víry chřadne.

Mozek jak ze skla,myšlenky tříští,
v srdci kus ledu strach z noci příští.
Úsměv jak škleb na prohnilé dýni,
oči dvě díry,bolest je stíní.

Krev plná jedu koluje tělem,
zabíjí plány kdysi tak smělé.
Naděje ztlučená na berlích visí,
důvěra smetá si z pláště trus krysí.

Co je to za ženu? Je vůbec živá?
Věřila na lásku,teď žalmy zpívá.
Věřila na rozum. Jak to se jí stalo?
Naivní byla a ne zrovna málo.