Červen 2010

Léčení duchem - Stefan Zweig

15. června 2010 v 7:57 | bev |  Knihomil


Léčení duchem - Stefan Zweig


První část knihy Léčení duchem je věnovaná F.A.Mesmerovi
a naprosto mne uchvátila.

Stejně jako zámořské plavby v Magellanovi,podobně i dějiny psychoanalýzy
 jimž je věnována tato kniha,mne nikdy nijak  zvlášť nezajímaly.
Znovu mně však pan Zweig dokázal nadchnout svým neokázalým,srozumitelným
a hluboce lidským přístupem,stejně jako zajímavě zvolenými postavami.

Franz Anton Mesmer,německý lékař,který zcela náhodou,
či spíše omylem objevil způsob léčby pomocí sugesce.
Zpočátku přikládal léčebné účinky tehdy oblíbenému magnetu,
který přikládal k tělu nemocných.Odtud pochází nesprávný název jeho
léčebné metody - animální magnetizmus.
Brzy však objevil,že stejných výsledků lze dosáhnou i bez magnetu,
kdy působí pouze charizma léčitele a důvěra pacienta.
Později byl nazván tento léčebný postup po něm ,tedy "Mesmerismus"
a přestože Mesmer nedokázal svůj objev dovést až do konce,stal se jedním
 ze zakladatelů moderní psychoanalýzy.

......Tragédie ducha vzniká všude tam,kde vynález je geniálnější než
jeho objevitel,kde umělec nebo badatel nepochopí sám svou myšlenku
a musí ji odevzdat světu nedohotovenou.To je případ Mesmera.......

.......Dějiny oslavují jen dovršitele,ne toho,kdo stojí na počátku,
jedině vítěze oblévají září,předbojovníky však uvrhnou v temnotu:
 to byl osud Mesmera,prvního z nových psychologů,který na sebe vzal
nevděčný úkol,věčný úděl toho,jenž přišel příliš brzy.
Neboť stále znovu se naplňuje nejstarší,barbarský zákon lidstva,
kdysi platný v krvi a dnes ještě v duchu,onen neúprosný příkaz,který za
všech dob požadoval,aby prvorozenci byli obětováni...



Druhá část knihy představuje Mary Bakerovou- Eddyovou,
zakladatelku Christian Science tedy Křesťanské vědy.
Přestože bych nazvala Christian Science spíše sektou než samostatnou
 léčebnou metodou,nedá se jí upřít,že tisíce lidí skutečně vyléčila.

Důvodem však není ona "neslučitelnost Boha s nemocí" jak tvrdí Mary Bakerová,
ale opět jev,který objevil (či spíše znovuobjevil a popsal) již Mesmer
a na jehož základě je tato snad metoda,snad víra vystavěna.
A to sice ono známé "víra tvá tě tě uzdraví".
Ať je to jak chce někdy to skutečně platí.

Tak jako lze Mesmerismus krátce shrnout slovy "Věřte a chtějte"
podobně se dá shrnout Křesťanská věda slovy "Kristus a dolar".

Po přečtení pár stránek o Mary Bakerové - Eddyové mne napadala slova jako hysterka,fanatismus,hypochondrie.
Ovšem pan Zweig nedovolí svému čtenáři takovýto zjednodušený,černobílý
a předsudků plný názor.
Přinutí čtenáře přemýšlet o životě svých postav a vidět věci jinak.
A proto musím říct,že ačkoliv Mary Bakerová byla hysterkou a hypochondrem
a fanatikem,zcela bez pochyb byla také výjimečnou a rozporuplnou ženou.
Nejlépe to opět vystihl pan Zweig.


.......Neboť kouzlo její složité duše leží právě a jedině v promíšení jejího
protichůdného založení,v nenapodobitelném propletenci duchovní naivity
s praktickým smyslem pro peníze,v jedinečném sepětí hysterie a vypočítavosti......

.......Tak jako uhlí a ledek dvě zcela odlišné látky,smíšené ve správném poměru,
vytvoří střelný prach a vyvinou ohromnou výbušnou sílu,tak vzniká
v této jedinečné směsi mystického a obchodnického,hysterického
 a psychologického nadání,nesmírný koncentrát a možná,
že Amerika navzdory Fordovi a Lincolnovi,navzdory Washingtonovi a Edisonovi,
nevytvořila žádný jiný duchovní typ,který by s takovou zřejmostí vyjádřil
 dvojkolejnost amerického idealismu a americké zdatnosti
 ve světovém měřítku jako M.Bakerová - Eddyová......

......Uvážíme - li to důkladně,- člověk nemá před fakty zavírat oči -,
nebyl náboženský nástroj sugesce,vytvořený M.Bakerovou - Eddyovou,
přes své typické nedostatky až po dnes překonán co do rozsahu působnosti
 žádnou jinou naukou víry, to plně prokazuje nepopiratelnou
úroveň její instinktivní psychologie....


Na poslední část knihy věnovanou Sigmundu Freudovi jsem se těšila nejvíc.
Ne snad,že bych o jeho práci věděla něco více,ale jeho jméno je mi známé,
asi jako každému.A musím říct,že jsem nebyla zklamaná i když tato část byla
 z celé knihy nejtěžší na čtení i porozumění.Alespoň pro mne.Je to částečně i tím,
jak ostatně zmiňuje i pan Zweig,že zatímco Freudova práce věnovaná psychoanalýze
 jedinců,je naprosto srozumitelná,jasná a názorná,v psychoanalýze doby se jedná
přece jenom z větší části o spekulaci a proto se při pokusu
 o její pochopení laikem není o co opřít.


 .....Mladý neurolog se vydal po stopě jednoho z neurologických problémů,
totiž vysvětlení hysterie.To jej zavedlo do jeho hloubky rychleji ,
než předpokládal.Tam však na dně studny už probleskuje nový problém:
nevědomí.Zvedne jej a hle: ukáže se,že je to zázračné,magické zrcadlo.
Ať dopadne jeho světlo na kterýkoliv duchovní předmět,
prosvítí jej v novém smyslu.
A tak Freud,vyzbrojen silou argumentů,která nemá sobě rovna,
veden tajuplným vnitřním posláním,postupuje od jednoho vnitřního
poznatku k druhému,pokaždé stoupá vždy k dalšímu a vyššímu stupni
rozhledu - se slovy Leonardovými - jedna část se rodí postupně
 z druhé a každý z těchto okruhů,stoupajících ve spirále,
nenásilně zapadá do jednotného obrazu duševního světa.... ...



Když prší...

14. června 2010 v 10:26 | bev |  Veršovník

Když prší...    


Déšť,deprese a deziluze
jsou jak tajemný klíč,
jenž odemyká bránu hrůze
co zdála se být pryč.

Ven branou proudí řeka
plná kalu,temná,dravá.
Na hladině nese všechno
o čem ve zlých snech se zdává.

Zabité touhy,prošlé lásky,
poztrácené ideály,
nedorozumění a chyby,
které dodnes studem pálí.

Ten proud jak jednou uvolní se
nenechá kámen na kameni
za své by mohlo vzít
i sídla mého opevnění.

Hrad křehký ze snů a písku
neodolá dlouho zkáze,
zdá se,že proud smutku
smete snadno všechny hráze!!

Však povinnosti každodenní
ač stokrát proklínané,
nejlepší pojistkou se jeví,
když prší nebo se něco stane.

I když srdce kvílí
 a běduje a nevěří
jako každý den jiný
svolám všechny k večeři.

A velká voda? Ustupuje!
Pod náporem nových dojmů.
Ještě sem tam kápne,
nad sebou se někdy dojmu.

 Znovu pevně svírám v ruce
ten zlořečený klíč
a znovu zamykám bránu
a jdu od toho pryč.





Dodatek

14. června 2010 v 10:10 | bev |  Veršovník

Tuhle básničku mi napsala moje nejmilejší a nejdražší kamarádka.
Napadla ji po přečtení Dvou cizinců a nedala jí žádné jméno.
Pouze k ní napsala "Dodatek k básni V ložnici" (tak se původně jmenovala).
Proto ten zvláštní název.

Dodatak    A.B.


Hůř než mrazu pohlazení
víc než slova,která zraní
na duši tak těžký žal,
ten cizinec mi léta vzal.

Ta léta plná bolesti a žalu,
kdy v noci přemýšlím,
jak zas ráno vstanu
a jestli bude lépe?

A jestli bude lépe?
Pro mne už asi ne!
Cizinec ráno vstává
na stole voní káva,
bez dobrého rána posnídá
na mne už se nedívá.

Na mne už se nedívá,
odchází neznámo kam
a jestli vrátí se?
Co já vím?
Zas v ložnici sama
večer přemýšlím.




Ach ty vztahy!!!





Dva cizinci

7. června 2010 v 12:53 | bev |  Veršovník

Dva cizinci   

Stěny z hvězd,závěsy zlaté
prostěradla v barvě nebe,
povlečení se srdíčky,
dva cizinci vedle sebe.

Dva cizinci vedle sebe
zády k sobě otočeni,
bez pozdravu bez polibku
do vlastních snů ponořeni.

Do vlastních snů ponořeni
ztraceni v odlišných světech.
Vstřícnost,láska,soucítění
umřely ve zvadlých květech.

Umřely ve zvadlých květech
na kompostu pohozené.
Nechtěné a nehledané
ke konci snad předurčené.

Dva cizinci vedle sebe
zatrpklí a znechucení,
náhodný dotyk je zebe
víc než mrazu políbení.



Moje galaxie

1. června 2010 v 7:48 | bev |  Veršovník


Moje galaxie


Vzpomínám,vracím se zpět
do časů krásných plných smíchu,
kdy dcerám rok byl,dva,pak pět
a zase slzím,bez ostychu.

Zima podzim vystřídá,
jaro se zvolna v léto mění,
jeden rok běží za druhým,
zpětně se zdají jako snění.

Kočárky,panny a kostky,
věrná parta plyšáků
odcházejí do ústraní,
ustupují zpěvákům.

Idoly se rychle mění.
zpěváci,herci,krásné tváře,
pohádky jsou odloženy,
listy prší z kalendáře.

I já se cítila jak idol,
jak střed malého vesmíru
jak ten co ví si vždycky rady.
A doplatila na víru,

že čas je možné zastavit,
že střed vesmíru bude věčný.
S mírným pobavením dnes
hledí na mne dvě velké slečny.

Už dávno nejsem jejich vzorem,
čas poskočil a vše je jiné,
odkoply střevíčky dětské,
za rohem dospělost jim kyne.

Dva páry očí jako hvězdy
už nekrouží kolem středu.
Tak chodí to.....já vím!
Však nevzpomínat nedovedu.

A čekám až nastane čas,
kdy zastíní mne létavice.
Prolétne kolem nás
a její záře
přitáhne k sobě
ty dvě drahé tváře.

Co stane se až naším světem
ta kometa proletí?
Bude to jenom hra světel,
nebo objev století?

Svět první,malý,jediný
jsou pouta uvnitř rodiny.
Střed zůstává i když jeho záře
ve světle komet pohasne
a na jeho oběžné dráze
přibudou hvězdy přejasné.



K napsání téhle básničky mne inspirovala básnička,
kterou jsem kdysi dostala od dcery napsanou
na papírovém květu a kterou mám stále schovanou.

Dodnes si vzpomínám jak se její oči zahleděly do těch mých
a pátraly v mé tváři co tomu říkám.


Maminko,mámo

sluneční ráno

přeju Ti dneska!

Buď pořád hezká!