Mobil + debil = katastrofa!

20. května 2010 v 11:21 | bev |  Občasník
Nebudu se zamýšlet nad výhodami či škodlivostí mobilů. O tom všem bylo již popsáno mnoho stran. Z vlastní zkušenosti však mohu potvrdit, že se mobil, v rukou zbrklého, nerozumného jedince, může změnit ve zbraň hromadného ničení.
Alespoň vztahy zabíjí dokonale!


Rok 2006 byl podělaný rok. Luxace kolene, o níž jsem už psala, byla jen maličkostí proti mnohem smutnější události, která nás v tom roce postihla. Maminka zemřela na mozkovou mrtvici. Během tří dnů bylo po všem. Ztráta blízkého člověka je to nejstrašnější, co se může v lidském životě stát. Každý s tím má svoji zkušenost a není potřeba, se o tom více rozepisovat.
Říká se, že není tragédie bez komedie a naopak. Mohu to potvrdit. I v těchto nejsmutnějších dnech mého života se odehrálo několik drobných, úsměvných příhod. Snad jako potvrzení faktu, že život je, ze všeho nejvíc, směsí výše zmiňovaných žánrů.

V čase této smutné příhody jsem pracovala v místní prodejně a vyzvánění smutečního zvonu, oznamujícího úmrtí v obci, se zcela krylo s hlášením místního rozhlasu, informujícího o skutečnosti, že prodejna bude na tolik a tolik dnů z vážných rodinných důvodů uzavřena. Výsledná kakofonie mne zastihla s hlavou pevně zapřenou do futer dveří od skladu, která se mi v té chvíli jevila jako nejstabilnější věc v mém životě, v hysterickém smíchu, s očima plnýma slz a hlavou dunící myšlenkou... Tohle se může stát jen u nás!

Při samotném obřadu se ke mně přitočila paní z pohřební služby s dotazem, zda bychom si přáli přídavek pro maminku.Ve stavu těžce mimo, kdy mi nedocházelo, na co se vlastně ptá, jsem ji odkázala na sestry, které však na tom byly úplně stejně a přídavek odkývaly. Když na závěr zazněly břeskné (a jaksi nepatřičné) tóny dechovky, slzy nám oschly, napřímily jsme se na svých sedadlech, jak po zásahu elektřinou a vyměnily si zděšené pohledy. Tatínkovi se to však nezdálo nevhodné (a to je hlavní) a ostatním jsme tvrdily, když na to přišla řeč, že to byla maminčina nejoblíbenější. Mami, ty to vidíš!
Stejně tak mne rozesmála sestra (až k slzám) když se po obřadu svěřila, že na přání úpřímné soustrasti odpovídala: ,,Vám taky!"

Na pohřbu jsme si nepřáli žádné focení. Vím, že se to dělá, ale já si s tím nevím rady. Nevím co bych s těma fotkama dělala. Založit si album Úmrtí v rodině? či co? Myslím, že tuhle událost hned tak (nikdy!) nezapomenu. V hlavě ji mám zaznamenanou do nejmenších detailů a v obzvlášť špatných dnech si ji pouštím znovu a znovu. Jeden z příbuzných, vášnivý fotograf se však neubránil a musel přes všeobecnou nelibost, udělat několik snímků. Přešla jsem to, nijak to nekomentovala, pouze jsem ignorovala jeho výzvu, abychom si na závěr udělali "hezkou" rodinnou fotografii, když už jsme se tak sešli a zavřela se v autě.

Výsledek jsem viděla! Pohřeb skutečně není nejvhodnější příležitost k pořizování rodinných snímků. Raději si budu všechny pamatovat, než se dívat na ty zoufalé obličeje. Jaké bylo mé překvapení, když týden po pohřbu dorazil tento příbuzný a na památku nám věnoval tři fotografie rakve. Pro každou z nás, tří sester, jedna. Opět jsem si pevně skousla jazyk a nevyvolávala neshody. Uběhl rok a my se trošku vzpamatovali. Nakonec stejně nic jiného nezbývá. Po roce nás opět navštívil onen vášnivý fotograf. Ještě napůl v domovních dveřích mi s bolestným výrazem podal novou fotku, (tentokrát hrobu!) se slovy: ,,To jsem fotil na dušičky, máte to tam moc kezké." (Tak si tam jdi lehnout vole!)
Opět jsem se zdržela jakéhokoli projevu a návštěva proběhla v pokojném duchu. Později večer mi přišla zpráva na mobil: ,,Prožili jsme krásný den, sedíme na gauči a pijeme čaj...." Podle iniciál jsem usoudila, že mi píše sestra s neteří a odpověděla: ,,Dneska u nás zase byl ten a ten...a přivezl další fotky hrobu. Je to debil a zvrácený hňup!" Asi už tušíte komu jsem to poslala... Samozřejmě našemu "milému" příbuznému.

Asi tři vteřiny po odeslání zprávy mi došlo, čeho jsem se dopustila. Stav do něhož jsem následně upadla, se dá přirovnat ke katatonii. Absolutní strnulost, jen myšlenky mi běžely hlavou šílenou rychlostí a svědomí řvalo: ,,Ty debile !!" Samozřejmě jsem se pokusila omluvit. Ale co říct? Vyjádřila jsem hlubokou lítost nad formou, jíž se dozvěděl můj názor, nikoli nad tím co cítím a stejně tak jsem zalitovala, že jsem v prosazování svých názorů, nebyla dříve důslednější. Vyznělo to však spíš, jako bych litovala, že jsem mu to, že je debil a hňup, neřekla do očí. ( Což je nakonec taky pravda.)

Z katatonie mne vytrhnul nic netušící manžel. Řekl :,,Nechceš jít se mnou na pivo?" Chtěla jsem. Vypila jsem tři piva, téměř na ex, v rozmezí asi půl hodiny a vzbudila tím obdiv u našich spolustolovníků - nikdy potom se mi to už nepodařilo napodobit - aniž by se alkohol nějak projevil. Asi po měsíci neskutečných výčitek jsem se konečně ke svému činu doznala sestře. Namísto aby řekla: ,,To ty seš debil!" jak jsem očekávala, řekla: ,,Ty seš tak statečná." Krev zkrátka není voda.
Všichni jsme to nakonec přežili. Příbuzný už k nám nejezdí a pokud nadále fotí hroby, tak pouze pro své potřeby.
Pro mne je tato příhoda velkým ponaučením. Když mi bude zase něco tak hrozně proti srsti, řešit to zavčas a na rovinu.
Některá slova chtějí zkrátka ven a často je jim úplně jedno, jak toho dosáhnou...



téma týdne - Mobil
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Maky Maky | Web | 20. května 2010 v 13:52 | Reagovat

Je naprosto neuvěřitelné,jak jsou někteří lidi tupí a empatie je pro ně zřejmě název nějakého cizokrajného jídla!!!Ve Tvém případě asi zasáhla vyšší moc nebo prozřetelnost a příbuzný se tak dozvěděl jen pravdu!
Mně loni umřel tatínek a "profi fotky"
z pohřbu jsme taky měli kouzelné :-!

2 Bev Bev | Web | 21. května 2010 v 10:31 | Reagovat

[1]:Máš naprostou pravdu! Někomu stačí náznak a komu nestačí toho je asi potřeba nakopnout.
Nijak mně to neomlouvá ani na to nejsem pyšná,ale myslím si,že jinak to dopadnout nemohlo.
Moc dík za porozumění! :-)

3 Shari Shari | E-mail | 9. září 2010 v 11:17 | Reagovat

Uzasny pribech, to je sila. Sice uz ho znam, ale cele to jeste jednou cist, to je teda neco. Slzy a smich! Ano jses statecna a moc si te vazim.

4 Bev Bev | Web | 11. září 2010 v 18:10 | Reagovat

[3]:Shari díky! :-)

5 valin1 valin1 | Web | 12. srpna 2012 v 22:56 | Reagovat

Tak tady je jasně vidět pravda, když se říká:, "Co tě nezabije, to tě posílí." :-)  :-)

6 Bev Bev | E-mail | Web | 26. listopadu 2012 v 9:33 | Reagovat

Ano, ale platí to až s odstupem, v čase dění je to většinou spíš na to zabití... :-)  :-?

7 Vendy Vendy | Web | 15. května 2014 v 22:52 | Reagovat

"tak si tam di lehnout vole", to mě dostalo.
Já hrob fotím. Fotila jsem ho kvůli mamce, když byla ještě živá (chtěla to mít nafocené, nevím proč, možná kdyby vandalové rozmlátili náhrobek, aby věděla, co kde bylo...? Dnes hrob ofocuji asi už ze zvyku. Fotky nikomu nedávám, ani si je později neprohlížím, prostě je mám, jako dokument, že jsem tam byla, nebo nevím proč. Možná jsem cáklá. Možná to bude nějaká ujetina v mý mysli, kolikrát mám chuť fotit ty náhrobky, co tam vidím, každý kus jedinečný, dokonce jsem se přistihla, že je obdivuji, prakticky umělecké dílo, co kus, to originál. Asi bych si s Mrtvou nevěstou Tima Burtona mohla podat packu... :-?  :-?  ;-)

8 Vendy Vendy | 15. května 2014 v 22:54 | Reagovat

P.S. ale fotit pohřeb bych nechtěla, ani nedovolila, a fotky z pohřbu bych taky nechtěla. To už je moc bolavé, takový den by měl být jen ve vzpomínkách u každého, kdo zůstal.

9 Bev Bev | E-mail | Web | 16. května 2014 v 7:13 | Reagovat

[7]:Každý to má jinak a mně nepřijde vůbec nic špatného fotit si hrob sám pro sebe, jak děláš ty, to je naprosto v pořádku. Jen mně hrozně hnul žlučí ten náš prdlej strýček. Třeba na dušičky, když hrob pěkně upravím, tak bych si ho taky nejradši vyfotila, ale to něco úplně jinýho, než když ti přijede s fotkou hrobu někdo cizí. A stejně tak focení pohřbu se mi zdá hrozné, ale vůbec neodzuzuji, když to někdo chce mít nafocené. Jen si s tím rpostě nevím rady a nechtěla bych takové fotky doma.

10 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 17. ledna 2016 v 20:01 | Reagovat

Bevíčku, ta slova měla být vyřčena a tak si cestu ven ke svému adresátovi našla sama. A je to dobře. Tohle nevkusné vnucování služeb, o něž nikdo nestojí, to je něco strašnýho. Ten člověk vůbec nemá cit. Je pravda, že dříve se pohřby a hlavně zemřelí fotili. I my máme ve starých albumech pár fotek, kde je vyfocený mrtvý. Je to divný. Nemám ty fotky ráda, přijde mi to jako šmírování nahatého. Umřít je tak vážná věc a ne žádný důvod k uspokojování potřeby udělat ten nejlepší snímek.

A stejně jsi statečná :-)

11 Bev Bev | E-mail | Web | 19. ledna 2016 v 11:04 | Reagovat

[10]:Jak už jsem psala, nevadí mně vůbec, když si někdo pohřeb nechá nafotit, je to každého volba a vkus, ale u sebe doma to nechci, už nikdy bych se na to nepodívala, ale měla bych strach takové fotky jen tak vyhodit, nebo spálit.
Co se týče focení zemřelých, dokonce jsem četla, že někde se zemřelý nastrojil a fotil, jak by byl ještě živý. Mně to přijde morbidní a nedůstojné, ale to neznamená, že to někdy někomu nepřišlo úplně jinak, třeba jako poslední příležitost zvěčnit se dotyčným, vlastně jako jakési láskyplné gesto.
Časy se zkrátka mění. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.