Květen 2010

Co řeklo srdce..

27. května 2010 v 13:06 | bev |  Veršovník

Co řeklo srdce..       


Šedé dny,bezesné noci,
toužím překonat ten pocit,
ale už mi není dvacet,
odpustit dá hodně práce.

Kde vzít zase radost?
Jak se vším se vyrovnat?
Komu mohu se s tím svěřit?
Koho na radu se ptát?

Ptám se srdce co mi řekne,
co mi k tomu poradí,
říká: Mysli na to pěkné!
Zlobu zavři v podhradí.

Pochybnost - tvé druhé jméno.
Odpusť ! bude ti odpuštěno,
i ty to zapotřebí máš.
Celý život v sázku dáš?

A co ti ,kteří ti věří?
Kteří tě tak milují!
Oznámíš jim konec...padla,
ať se taky pakují?

Nevyřčeno bylo mnoho,
řečeno však mnohem více,
vezměš si to na svědomí,
zhasneš ty dvě svíce
na nichž nejvíc záleží?
Cožpak o ně neběží?

Odpusť! A nech slzy
ať zůrodní planinu,
chyba jež se stala
ozvláštní  tkaninu,
co obrazem je tvého žití.
Zdobí ji teď uzlík z nití.

Předivo je někdy slabé,
občas rádo zauzlí se,
dosud se však nepřetrhlo.
Tak nech rány,zahojí se.

Jako vada na koberci
podtrhuje jeho krásu,
tak i schopnost odpuštění
představuje možnou spásu.




Vrátím se a políbím tě...

22. května 2010 v 15:38 | bev |  Veršovník


 Vrátím se a políbím tě....   


Temný obrys za závěsem.
Oči rozšířené děsem,
srdce ztichlo,dech se úží,
nabízí mi černou růži.
Úchvatná tvář plná zvůle,
křičím...znám tě!

Moje temná půle.

Číši jedu v pravici
pronáší svou zdravici.

Třeseš-li se? plným právem,
pochybuj o všem zdravém
pochybuj i o všem čistém,
pro mne jsi přečteným listem.

Ten vír,který máš v hlavě
dělá mi moc dobře právě,
jenom z bolesti jsem živa,
pátrej rychle,kolik zbývá
víry v rozum,lásku,cit?
To všechno ti mohu vzít.

Zásah je to bezbolestný,
vlastně se ti uleví,
A teď řekni,chceš jít se mnou?
Nemám ráda prodlevy.

Čekala jsem už moc dlouho
až nastane vhodný čas,
bránila ses převelice.
Setři slzu ze svých řas.

Jednej rychle,rozhodni se,
kam se vlastně přikloníš?
Já jsem stále s tebou.
Myslím na zlo,když ty spíš.

Zloba,nenávist a zrada
to jsou city jež mám ráda,
naučím tě s nimi žít.
Podej ruku,můžem jít.

Nechceš? Doufáš? Miluješ?
Srdce si tím cupuješ!
Koukám máš ho samou díru,
tak kde kruci bereš víru,
že vše se v dobré obrátí?
Víš...někdy to neplatí.

Ach ty věčná naivito,
teď je mi tě vážně líto.
Mlč už! Mávám bílým šátkem
a ruce mám nad hlavou.
Odcházím,žij blaze
s tou bláhovou představou.

Až zabiješ toho smíška,
až pojde ten optimista,
vrátím se a políbím tě.
V temnotě je spousta místa!

Mobil + debil = katastrofa!

20. května 2010 v 11:21 | bev |  Občasník
Nebudu se zamýšlet nad výhodami či škodlivostí mobilů. O tom všem bylo již popsáno mnoho stran. Z vlastní zkušenosti však mohu potvrdit, že se mobil, v rukou zbrklého, nerozumného jedince, může změnit ve zbraň hromadného ničení.
Alespoň vztahy zabíjí dokonale!

Bordel v bytě - šťastné dítě!!

14. května 2010 v 11:23 | bev |  Občasník


Udolaná počasím, vztahy a financemi, v náladě hluboko pod bodem mrazu,
rozhodla jsem se vylepšit si náladu důkladným úklidem. Jak naivní!!!
Vypozorovala jsem určitou spojitost mezi stavem svého
nitra a stavem domácnosti a zadoufala,
že to bude fungovat i tentokrát a nastolím řád vně i uvnitř.

Chyba lávky! (ne o krok!! o pár kilometrů!)

Při vstupu do pokoje dcer mi vždy znovu bleskne hlavou výše zmíněný slogan
"Bordel v bytě - šťastné dítě!!" vyvedený v neonových barvách.
Heslo jistě optimistické a žertovné, ovšem ke koukání to není!
Využila jsem tedy jejich nepřítomnosti a vtrhla k nim do pokoje
abych započala (a taky skončila!) úklid právě zde.

Na nějaké úrovni vědomí zřejmě vnímají výbušný stav svého království.
Dveře zdobí cedule s nápisem: "Území někoho! Vstup na vlastní riziko!!"
Rozhodla jsem se, alespoň pro tento den, žít riskantně a vstoupit.

Znovu jsem byla přinucena s láskou zavzpomínat na staré dobré časy, kdy jsem
pečlivě třídila kostky, zvířátka, korálky a puzzle do patřičných krabic a krabiček.
Dneska co nevezme vysavač nametám na lopatu.
Večery pak trávím prohrabáváním odpadkového koše či popelnice ve snaze
nalézt a znovu uvést do života věci tak cenné a nepostradatelné jako několik
kuliček z vosku, rozepsaný dopis imaginární postavě, nebo pár kusů pískovce,
(ze sbírky nerostů mladší dcery) v suchém bytě se značně drolícího.

Několikrát jsem taky na svůj afekt doplatila!!
Třeba tenkrát, když jsem v záchvatu uklízecí mánie vyhodila do sběru i učebnice
na další školní rok (co to je za nápad rozdávat učebnice na září už v červnu??),
nebo tenkrát, když jsem nabyla dojmu, že jsem spolu s nepotřebnými papíry
odnesla do kontejneru i svůj zápisník.
Ne že by obsahoval něco převratného, jen bych nerada viděla
jak jeho obsah koluje po vsi. Strávila jsem pak napínavé okamžiky do půli těla
zanořená v kontejneru, prohrabávajíc jeho obsah smetákem vypůjčeným z místní prodejny.
Vlézt dovnitř jsem si netroufla.Tam by to šlo asi snadno.
Nejlíp šipkou po hlavě. Ale jak zpátky?

Zatím největšího rozletu jsem dosáhla po minulých vánocích.
Nebo spíš začátkem jara.
Asi 3. března jsem naznala, že už jsme se s vánočním stromečkem potěšili dostatečně.
(Já tedy určitě, lopatka jehličí každý den a přitom ještě dost zbývalo).
Přes protesty a ujišťování manžela i dcer, jak je pořád pěkný,
jsem rozhodla, že musí z domu.
Nažhavená svým vášnivým projevem, jsem popadla stromek a vyhodila ho z okna.
Chybička se vloudí... i se stojanem!!

Shodou okolností procházel pod oním oknem švagr.
Opět prokázal svoji mimořádnou chladnokrevnost s níž se ubírá životem.
Když mu stromek zakončený asi tříkilovým kusem železa,
proletěl kolem hlavy, ani nemrknul.
Zadíval se na mne, zděšeně trčící v okně a s mírným pousmáním řekl: "Ahoj!"
Naše domácnost asi už nemá čím překvapit!

Ne vždy se však úklid nese pouze v duchu ztrát.
Často jsou při něm znovuobjeveny věci dávno pohřešované a oplakané.
Například oblíbené ponožky nošené naposledy před měsícem,
ležící od té doby pod postelí, klíček k rovnátkům (nepostrádaný a neoplakávaný),
ležící tamtéž, různé šperky z jejichž zcizení a tajného nošení jsem byla obviněna
avšak neusvědčena, či zápisníky a školní sešity.
Švagrová říká: "Pořádek je pro blbce,inteligent zvládá chaos!"
V tom případě jsou mé děti geniální!!

Až budu mít zase chuť vnášet řád do chaosu, začnu jinou místností.
Anebo svou touhu po krásném bytě a vyrovnané mysli potlačím a budu se
raději dívat na televizi, nebo z okna, nebo prostě jen dovnitř,
jestli jsem to už někde neviděla.

Varování na dveřích mají právem a od nynějška je budu respektovat!!
Po své nejnovější zkušenosti bych připojila, pro větší názornost,
lebkuse zkříženými hnáty a znak radiace.

Konec dobrý, všechno dobré

4. května 2010 v 10:07 | bev |  Občasník
Aneb, tři dny, které neotřásly světem
(mnou ale trošku ano)

V pátek nepřišla domů moje nejmilejší kočka. Shannon. Domácky Šena. Ta, která na mém blogu již jednou vystupovala. Ta, která se nechala unést dojmy natolik, že vypadla z otevřeného okna. Říká se jaký pán takový krám. Asi na tom něco bude. Šena přitahuje průsery stejně jako já. Ani v sobotu ráno nestála za dveřmi a v mém srdci se uhnízdil strach.
Řeknete si proč ta panika? Kočky se přece toulají.
Kdyby šlo o kteroukoli jinou z našich čtyřech koček, souhlasila bych. Šena, můj věrný společník, je však kočka domácí nejen druhem ale i založením. Před nocováním pod širákem dává přednost pohodlí domova. V kuchyni na lavici má svůj osobní polštář, na kterém se po nocích rozvaluje.

Nicméně život běží dál a kuchyň musí fungovat. Potlačila jsem tedy své obavy a zahrnula dcery hromadou lží, o tom jak si kočka libuje ve volné přírodě a prostě fungovala. V sobotu k večeru mne přemohl obdiv nad vlastní "statečností" s níž udržuji veselý škleb ve tváři a přijatelnou atmosféru v domě. Vyhledala jsem tedy soukromí a oddala se své druhé nejoblíbenější činnosti, (hned po čtení) sebelítosti. A když už jsem v tom byla, vzala jsem to pěkně zgruntu. Kočkou to začalo, ale na přetřes přišly i události dva, tři i více let staré. Každou křivdu, každé nedorozumění jsem vytáhla, oprášila a znovu prožila. Někdy někdo řekl, či napsal, že ženy pláčem krásní.
Jak které!!

Moment, kdy jsem konečně dosáhla vzhledu kreténa stiženého myxomatózou, si vybrala k návštěvě švagrová se svojí dcerou a dceřiným nápadníkem. Zaskočilo-li je mé vzezření, nijak to nedali najevo. Buď jsou velmi taktní,nebo se nelišilo od normálu tak moc, jak jsem si myslela. V neděli ráno mne vytrhlo z rozjímání nad hroudou zmrzlého masa tátovo zařvání. Objevil Šenu sedící ve sklepním okénku sousedního domu.
Samozřejmě uvnitř!!

Dům patří starším manželům z Brna, kteří v pátek odjeli domů na jakousi oslavu. Na následný telefonát do Brna nevzpomínám ráda. Narušit někomu nedělní ráno s bizarním požadavkem, aby přijel osvobodit kočku ze svého domu, přičemž ujede 70 kilometrů tam a zase zpátky, v naději, že najde dům plný kočičinců, nepatří právě k nejlepším způsobům jak zahájit nový den, či udržet dobré sousedské vztahy. Soused se však zachoval jako gentleman, nepoužil sprostých slov, alespoň ne v hovoru se mnou a ujistil mne, že vyráží okamžitě i s manželkou. Na mé mnohoslovné díky odpověděl pouze: "Mám strach co tam napáchala!" Přišlo mi jako by měl ve sklepě zavřenou běsnící pumu a ne vystrašenou kočku. Nakonec ale mohu být ráda, že se v běsnící šelmu nezměnil on sám. Měl by na to plné právo!!

Vrátila jsem se k masu. Zvonek!! Za dveřmi pán, který přišel tátovi opravit televizi. Tatínek mu volal už před třemi dny, opravář si však netradičně pro svou návštěvu vybral nedělní dopoledne. Šla jsem vyhledat tatíka. Neúspěšně. Slehla se po něm zem. Ve stejný čas se někam vytratil i manžel. Uvedla jsem tedy opraváře do tátova obýváku a chvíli prožívala dilema,
věnovat se opraváři a televizi, nebo obědu, který ve stavu naklepaném a lákavě rozloženém na prkénku zůstal nahoře, zavřený v kuchyni se třemi dalšími kočkami. Maso zvítězilo. Pána jsem ohodnotila jako důvěryhodného a křepce vyběhla
nahoru, zachránit, co se dá. To jsem si ještě několikrát zopakovala a posléze se ke mně přidal i opravář. Chvíli jsme si tak s pánem vesele pobíhali nahoru a dolů.
Sto jarních schodů máme za sebou !

V jedenáct dopoledne byla kočka stále uvězněná, televize nefungující, oba muži mého života nezvěstní, maso syrové a já na pokraji zhroucení. Pak náhle, jako by jen čekali na vhodnou repliku (v mém případě kletbu), jež je znovu vyvolá na scénu, objevili se téměř současně manžel, táta i sousedi. Všeho jsem nechala (pokolikáté už???) a rozběhla se k sousedům se slovy díků a omluv. Veškeré mé omluvy velkoryse odmávali a konečně jsme vstoupili do domu. Kočka nikde!
Na okamžik jsem zapochybovala o tátově i svém zdravém rozumu a zraku a hlavou mi proběhla krátká, avšak nesmírně intenzivní představa, jak rozhazuji rukama a s nepříčetným smíchem křičím... Apríl!!!

Po důkladnější prohlídce domu byly nalezeny neklamné známky svědčící o pobytu kočky v domě. Asi toho na ni už bylo moc. Náš příchod ji vystrašil a tak se důmyslně schovala.Není se jí co divit. Soused v obavě o svůj majetek vpadl do
domu způsobem, za nějž by se nemuselo stydět protidrogové komando. Po půlhodině číčání a mazlivého provolávání Šenouškůůů!! jakož i stále klesající srdečnosti, jsme to vzdali. Prostě nechali otevřené všechny dveře a kočka po čase vyšla sama. Oběd jsem nakonec dovařila, Šena se vrátila a televize funguje. Jak řekl táta: Konec dobrý,všechno dobré!
Snad má pravda.

Jen mi od odjezdu sousedů podivně zní v uších...
Myslím.... že tam v Brně, mě má někdo "rád" !!! Smějící se