Duben 2010

Miliony buněk zemřou!!

26. dubna 2010 v 12:06 | bev |  Občasník

Ne,nebudu psát o dalším živočišném druhu,který překonal kritickou hranici a blíží se bodu vymizení z povrchu zemského. I když vlastně... přesně o tom psát budu! Řeč je o mých mozkových buňkách živořících na okraji šedé kůry mozkové a opouštějících mne po tisících, ševelících na rozloučenou své tiché a nezvratné sbohem a šáteček!

Víkend se povedl. Většinu času jsem strávila po restauračních zařízeních a WC. Jsem v tom ale nevinně. Mnohem raději bych samozřejmě věnovala volný čas četbě Dalimilovy kroniky, či poslechu Malé noční hudby, nebo studiu paleontologie. Okolnosti, rodina a přátelé byli však neúprosní.

V pátek nás poctila návštěvou tchyně s tchánem a vyjádřili své přání zajít s námi, tedy svým drahým synkem a mou maličkostí, na pivo. Předčasně oslavit svátek mého manžela. Nemohla jsem ho v tom samozřejmě nechat. Obětovala jsem se tedy a šla také. Proč ne, na vzpamatování mám celý víkend!
Sobotu jsem prožila v poklidném stavu mysli, nepočítám-li ranní bolehlav. S tím se však rychle vypořádal brufen a neskutečná žravost mé rodiny, nedovolující mi upadat do depresí a dlouze se zabývat stavem své rozpolcené duše. Tento stav mírumilovného vyrovnání se světem i vlastním nitrem narušil až telefonát manželova bývalého spolužáka, se kterým se neviděl posledních dvacet let a jenž se nás rozhodl navštívit, i se svou novou přítelkyní.
Co s nimi? Návštěva hospody to jistí a pobyt mezi dalšími hosty, z nichž mnozí jsou místní raritou a svojí originalitou značně proslulí, pomůže překonat počáteční rozpaky a možné odmlky v řeči. Opět jsem se, coby obětavá manželka obětovala. Sice už s menším nadšením, ale dvě piva rychle po sobě zázračně vylepšila mou náladu, i vnímání světa.

Nedělní ráno proběhlo ve znamení krutých výčitek svědomí a kruté nevolnosti. Dcerám jsme však před týdnem neprozřetelně přislíbili výlet na Pernštejn a dcerky se tvrdě dožadovaly splnění slibu bez ohledu na stav rodičů. Vyrazili jsme tedy. Manžel si řídit netroufal, prý by ještě nadýchal, řídila jsem tedy já. Dostalo se mi od něj slovního povzbuzení: "Já se s tebou úplně bojím!."
(Nejsem si jistá, zda to patřilo mému stylu jízdy, nebo vzhledu ?)

Nicméně cesta tam i zpět proběhla hladce, jen návštěvu hradu musely absolvovat dcery samy.Na ty točité schody vzhůru jsem si netroufla vstoupit. Čas prohlídky jsem proležela na zadním sedadle našeho auta. Po příjezdu domů a pohledu na mé zelené tváře manžel poťouchle pravil: "Nezajdem na vyproštováka?" A tak jsme zašli. Tentokrát jsme se však vyhnuli nezdravému prostředí uvnitř
a poseděli si venku na zahrádce. Tím pádem mé nazelenalé tváře vystavené jarnímu slunci, získaly "zdravý", mrtvičnatý vzhled.

Tolik k mému akcí naplněnému víkendu. Jako pokání si ukládám práci na zahradě.
Mozek mi to neobnoví, ale aspoň přivedu zbytek těla do adekvátního stavu, odpovídajícího mému poničenému duševnu.



Krásný,výstižný citát na závěr:

....My tu nemáme žádného obecního opilce.Všichni se střídáme!...

Stephen King Pytel kostí






Ach, ty hormony!!

22. dubna 2010 v 14:25 | bev |  Občasník


Nedávno za mnou přišla dcera celá uslzená. Srdce se mi sevřelo lítostí nad mými "nebohými, nedoceněnými" dětmi. Soucitně jsem se zeptala: "Co se ti stalo broučku?"
Po záplavě slz a hlučném vysmrkání pronesla dramaticky: "Já nejsem holka!"

Srdce mi vynechalo a ve vteřině mi proběhla hlavou všechna výchovná pochybení, jichž jsem se kdy dopustila. Hlasem sevřeným obavou jsem ze sebe vypravila: "Proč myslíš?"
Následovala další záplava slz, delší než předchozí. Po efektní pauze z ní vypadlo: "Protože mám strašně chlupatý ruce!!" (Asi deset chloupků viditelných jen s lupou!!!)

S rozbušeným srdcem jsem vyhrnula rukávy, abychom si mohly porovnat paže, ujistila ji, že mám ruce také chlupaté a je mi to úplně jedno, že si je může oholit a že se v žádném případě nemění v Česťu, (bývalý třídní obdařený mohutným porostem dokonce i na článcích prstů)
jak vtipně podotkla. Takto povzbuzená a uklidněná přešla plynule do hysterického smíchu.
Nato jsem ji taktně opustila, aby se mohla vyrovnat se svým handicapem a odešla se vyrovnat s tím mým, jímž je dospívání dcer.

Trošku mne povzbudila kamarádka, když mi vyprávěla, jak téměř odjeli se šestnáctiletým synem do nemocnice, když si zničeho nic, ke svému obrovskému zděšení, objevil na nohách velké množství modřin. Teprve při bližším prozkoumání zjistila, že mu jen ve vlhkém deštivém počasí pustily rifle.

Ale abych byla spravedlivá musím přiznat, že hormonální nevyváženost není jen výsadou mládí.

O víkendu jsem si k první ranní kávě pustila televizi. Právě běželi Pokémoni a já se přenesla v čase o několik let zpátky. Do doby, kdy holky sbíraly obrázky těhle příšerek a s gumovou figurkou Pikachu se probouzely i usínaly. Oči se mi zalily slzami a já napjatě sledovala, jak se přiblblé postavičky potácí po palubě jakési lodi, blížící se rychle k mohutnému vodopádu.
Jak to dopadlo nevím. V nejnapínavějším místě mne vyrušily dcery pídící se po snídani.
Při pohledu na mé uslzené oči a ruce žmoulající kapesník,svorně zvolaly:
"Mami!! proč zase řveš?"

Okamžitě se mi vybavila Škopková při sledování Angeliky. (Časy se mění, mně stačí Pokémoni).
Když jsem holkám vylíčila důvod svého dojetí, zaslzely také. Smíchy!

Tak se nám to pěkně sešlo pod jednou střechou. Holky si prožívají pubertu, já krizi středního věku.
Nepřekvapilo by mne, kdyby si manžel jednoho rána odskočil pro cigarety
a více jsme ho neviděly.

Jak si snížit sebevědomí snadno a rychle.

15. dubna 2010 v 11:43 | bev |  Občasník


Jednoduše, navštivte fotoateliér tak jako já!!!

Mé doklady si po čase vyžádaly aktualizaci. S tím pochopitelně souvisí i nová, aktuální fotografie. Popis toho jak má tato fotografie vypadat, včetně povoleného počtu mm nad hlavou, směru pohledu a doporučeného výrazu zabral půl stránky A4 psané velmi drobným písmem.
Vyzbrojena popisem, čerstvě umytými a tudíž nezkrotitelnými vlasy a předsevzetím vypadat tentokrát na fotografii pokud ne přímo inteligentně,tak alespoň příčetně, jsem se vypravila do fotoateliéru.

Paní si pročetla popis žádané fotografie, pro případ, jak pravila "že by se vyskytnul nějaký nový požadavek", (profesionál každým coulem) a poslala mne odložit si kabát a podle chuti a možnosti se upravit. První pohled do zrcadla mi vzal chuť na další úpravy i život.

Pro formu a vyplnění času očekávání věcí příštích jsem prohrábla vlasy hřebenem a nacvičila decentní škleb. Takto, podle svého soudu, dostatečně upravená a hlavně přesvědčená, že víc udělat nemohu (jedině navštívit plastického chirurga, aby začal na druhé straně hlavy znovu!), jsem usedla před objektiv.

Poté přistoupila umělkyně a zručným hmatem mne zkroutila do nepřirozené pozice a upravila mi hlavu do polohy v níž se pěkně vyrýsovala má druhá brada. Umění je umění a doklady jsou doklady,co naplat! Nejdůležitější je pravdivost!
Následně vydala pokyny. Sedět rovně (jak asi se zády ve tvaru C?) hledět zpříma (to je jak z mladého budovatele!) a ústa mít zavřená.

Poslední pokyn mne zaskočil. Hluboce jsem se zamyslela, proč bych je zavřená asi tak neměla? Právě tento moment si vybrala profesionálka ke zvěčnění. Mé rozpoložení je na výsledné fotografii jasně patrné. Směs pobaveného, překvapeného a zamyšleného pohledu by u někoho mohla snad i vypadat roztomile, nebo alespoň zábavně.
U mě je to pouze tragické !

Fotografie svou brutální pravdivostí a rozporuplným výrazem připomíná fotky z policejních archivů, ze složek pochybných existencí či obětí domácího násilí. Následující návštěva úřadu byla formalitou. Úřednice při pohledu na moji podobiznu i její předlohu, stále ještě zrůzněnou děsem (nedivte se!do té doby jsem myslela,že můj obličej je takříkajíc tuctový, dokud jsem to neviděla barevné na modrém), nabyla dojmu, že jedná s osobou nejen snížené inteligence, ale i příčetnosti a doklady mi vystavila přednostně a vlastně na počkání.

Druhé velké "plus" bylo nečekané prozření, které se dostavilo doma s razancí kulového blesku (a pro mé sebevědomí stejně ničivými následky). Roky jsem nemohla najít vhodné sluneční brýle, žádné mi jaksi neseděly. Až při bližším průzkumu své fotografie jsem zjistila, že mám jedno oko výš než druhé.

Tímto se tedy omlouvám výrobcům slunečních brýlí,
chyba nebyla na vaší straně!!Úžasný

Vypečené léto 2006.

8. dubna 2010 v 10:37 | bev |  Občasník


Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastný...


Nejenom nemoc, i úraz dokáže pěkně zkomplikovat život. Zdraví jsem dlouho brala téměř jako samozřejmost. Do té doby než mě úraz položil na záda. Obrazně i doslova. Ani nevím, jak se to stalo. To je pro náhlé obraty v životě typické. Vykračujete si pěkně životem a najednou padnete na hubu. Já tedy na záda. Ve víru tance mi vypadlo koleno. Odborně luxace pattely.

Mé vystoupení vzbudilo značný ohlas a nesmazatelně se zapsalo do paměti všech účastníků oné kritické taneční zábavy na začátku července roku 2006. Ještě dnes, téměř po čtyřech letech, mnozí nostalgicky vzpomínají: ,,Jó,to bylo tenkrát, když tě jako první odváděli z výletiště."
Že mi vypadlo koleno, to nikoho nezajímalo, nezajímá a obávám se, že ve srovnání s daleko výživnější teorií vycházející z faktu, že jsem parket opustila podpírána členy rodiny, už nikdy ani zajímat nebude. V povědomí obce jsem zkrátka navždy zapsána jako ta, co se válela na parketu už v devět večer. Nepochybně na šrot.

Někteří horlivější účastníci mého pádu navrhovali, že mě k autu odnesou. S díky jsem odmítla. Smysl pro estetiku zvítězil. Představa, že se mi při následném nesení vysoukají svršky až k ramenům a odhalí méně půvabné a pečlivě skrývané partie, překonala v tu chvíli i bolest. Rodina a známí, které jsem pozvali při příležitosti taneční zábavy, překypovali soucitem a snahou pomoci tak horlivě, až mě donutili zamknout se v koupelně, když jsem se chtěla převléknout. Raději jsem riskla další výpadek.
Operace nebyla nijak složitá, nic dramatického.
Zranění mi však rozhodně NEzpříjemnilo nadcházející letní dny.

Moji v prvních hodinách tak soucitnou a zúčastněnou rodinu nikterak nepřekvapilo, když jsem třetí den po návratu z nemocnice, vybavená ortézou a berlemi nastoupila k plotně. (V čase mé nepřítomnosti a v prvních obtížných dnech mne zastoupila moje drahá sestra, za což jí patří mé díky). Nejjednoduší činnost se stala složitou operací, komplikovanou svéhlavostí berlí, které klouzaly a padaly pokaždé, když jsem se je pokusila někam opřít. Opačný, zahnutý konec berlí se však výborně osvědčil v momentě, kdy jsem jako kapitán Hák potřebovala zachytit kolem procházející členy rodiny a přimět je ke spolupráci.

Jako na potvrzení rčení: Neštěstí nechodí po horách nýbrž po lidech, si manžel několik dnů po mém úrazu přivodil zánět ledvin. Zatímco se všichni ostatní těšili z léta a připravovali na dovolenou, my lazaři, jsme trávili dny pročítáním lékařských zpráv a příbalových letáků z lékárny.

Další moudro říká: Všechno špatné je pro něco dobré.
Ať se snažím jak chci, na tomto způsobu trávení léta nenacházím dobrého nic.
Snad jen poučení pro příště.
Na některé pohybové aktivity už prostě nemám!



téma týdne - Zdraví

Den poté

6. dubna 2010 v 10:53 | bev |  Občasník
Že bude oslava velikonoc třeskutá, jsem po předchozích zkušenostech s prožíváním těchto svátečních dnů víceméně očekávala, viz. předchozí článek Dejte vejce malované. Ovšem to, co se u nás dělo, bylo moc i na mě.

Varování se nám dostalo už den předem, v den největšího křesťanského svátku. S požehnáním to však nemělo nic společného, spíš bych řekla s prokletím. V neděli ráno, zřejmě pod dojmem svátečních dnů, začala stávkovat pračka. Důsledně vyplavila nejenom naši koupelnu, ale i tátovu, která se nachází v našem rodinném patrovém domku přímo pod naší. Jak se oteplí, budeme malovat.

Šena, jedna z našich koček, okouzlená pohledem z otevřeného koupelnového okna, se nechala unést dojmy natolik, že z něj vypadla. Naštěstí pouze sjela po střeše verandy a přistála na hromadě sněhu, který sjel ze střechy asi týden před ní. (U nás na dvoře můžeme bobovat ještě dnes.) Následně ji trošku pocuchal a prohnal vlčák Maxík, vždy připravený na nějakou srandu. Jak musel být potěšený nečekaným návštěvníkem spadlým z nebe, přesněji řečeno ze střechy.

Vejce se projevila jako neobarvitelná - netuším, kde se stala chyba - a mazanec jsem připálila - poživatelný však asi byl, marně jsem ho hledala v pondělí ráno dcerám k snídani. Korunu všemu nasadilo příbuzenstvo, hojně nás na velikonoční pondělí navštěvující, s ujištěním, že se velmi těší na oslavu mých čtyřicátých narozenin. Jako by nebylo dost Velikonoc.
Pro mne je příprava na narozeninovou oslavu ve stadiu, které se dá stručně vyjádřit zvoláním: Já budu mít už zas narozeniny?

Zmoženi emocemi jsme s manželem dopili slivovici určenou pro koledníky a přivodili si tím bezesnou noc plnou obav z věcí nadcházejících. O ránu bych raději ani nemluvila.V mrazivé náladě jsme tentokrát vstávali my. Dcerky byly jako rybičky.
Příští velikonoční pondělí odcházím do lesů a trávím den v krmelci.