Dejte vejce malované...

31. března 2010 v 8:57 | bev |  Občasník
Aneb - To zas bude v álejích nablito!Mrkající

Ne,nemám ráda velikonoce. Nechuť k nim se datuje z dob dětství. Rodičům přišlo žertovné vpustit na velikonoční pondělí do domu jakkoli velkou skupinu koledníků, v kterýkoli čas mezi šestou ranní a čtvrtou odpoledne. Otrávená a otlučená jsem si přísahala, že já taková coby rodič nebudu. Čas utekl jako voda. Ještě pár let a budu mít dospělé dcery. Naivně jsem se domnívala, že s věkem přijde odpovědnost a dcerušky přejmou na svá bedra povinnost nechat se na velikonoce zmydlit a ještě při tom rozdávat vejce a úsměvy. Myslela jsem, že já sama se stanu jen jakousi stínovou postavou v pozadí zajištující obarvení vajec, upečení mazance a hlídání domovního zvonku.
Jako většina předpokladů v mém životě samozřejmě ani tento nevyšel.

Velikonoce u nás probíhají následujícím způsobem:
V osm vzbudím dcery. Nějaký čas se potácí v mrazivé náladě, rozcuchané, v pyžamu po domě. Posléze se usadí u televize. Mezitím zvoní první návštěvníci. Lichotkami a sliby přiměju dcery, aby se oblékly a několikrát se mnou sešly dolů. Vlídné slovo brzy přestává zabírat a přichází na řadu důraznější výzvy. Po třetí ostré výměně názorů a upozornění, že se dívají na televizi a že je to
nebaví pořád lítat po schodech dolů a nahoru, rezignuji.
S jedním uchem nastraženým směrem k domovním dveřím, s láhví slivovice a košíkem vajec vybalancovanými na ruce, jsem připravená čelit tradici a dostát své hostitelské povinnosti.

Jedno se rodičům musí nechat. Zásadu, že tomu kdo zvoní, musí být otevřeno - i kdyby to byl psychopat s motorovou pilou - mi vštípili opravdu důkladně. Ani chvilku neuvažuji o tom, že bych zamkla a dělala, že nejsme doma. Tak důkladně, že při každém zazvonění slintám a mám chuť štěkat.
Opět je to na mně. Manžel, táta i dcery tráví poklidné dopoledne před televizí. Já, starý vůl, běhám po schodech sem tam, nalévám slivovici, vážu pentle, rozdávám vejce a křečovité úsměvy. Vyceněno budu mít ještě za týden. A nechávám se řezat klackovitými adolescenty se zřejmým sklonem k sadismu.
Pak se mi divte, že velikonoce nemám ráda.

Přesto všechno přeju vám všem krásné Velikonoce, přežijte to ve zdraví!
Dcerám je zase o rok víc a tak to třeba tentokrát bude jinak.




Poznámka: ještě nikdy to nebylo jinak, naivita je zřejmě mé druhé jméno.
Doplněno: 17.1.2015

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 demagog demagog | Web | 31. března 2010 v 11:22 | Reagovat

až budeš chtít něco zprasit dej vědět génius-demagog sem jenom já široko daleko

hlody hlody do hospody
dejte vajíčko čorovaný
nedáte-li čorovaný
dejte aspoń bílý /chtít černý cikáni by mohli mit kecy/sleep - pička /žena/vám snese jiný /proto ženy mají své dny/ :-D

2 ratuska ratuska | Web | 1. dubna 2010 v 8:25 | Reagovat

No, musím uznat, že teď jsi mě zahanbila, možná bych si taky mohla to mlácení na lepší časy víc užít :-). Ale třeba se žádní koledníci nezastaví :-).

3 *Shenne//Lee* *Shenne//Lee* | Web | 4. dubna 2010 v 17:18 | Reagovat

krásný blog..a ten obrázek je odbrejj

4 Nartaya Nartaya | E-mail | Web | 8. října 2015 v 8:17 | Reagovat

Bevíčková, byly doby, kdy se k nám koledníci dobývali a my předstíraly s Milunkou, že nejsme doma a chodily po domě jako kočky, tiše a nenápadně...

Dnes už nevím, jak bych se koledníkům vnutila, aby mne ztřískali na hromadu, abych konečně omládla... Přemlouvám Hanbalánka, beru za vděk i "šlehandou" od Outěžky... Je to marné, je to marné, je to ... marné... Stárnu a koledníci se snaží moji osobu obejít čím dál větším obloukem... :-D

Takže máš můj obdiv, že chodíš otvírat každému. Já ne. Já klidně dělám, že nejsem doma. Teď mi to sice kazí Outěžka, která dupe po bytě a huláká kdo to je a já jen v duchu doufám, že to zvoní někdo u vchodu a ne přímo u bytu :D
Říkám si, když nikoho nezvu, tak otvírat nemusím. Ještě by mě někdo přepadnul, že :D

5 Bev Bev | E-mail | Web | 8. října 2015 v 13:37 | Reagovat

[4]:Ono na dědině je to trošku jinak, však to znáš. Ale naštěstí už to pomalu upadá jako většina tradic a taky těch kluků u nás mnoho není, takže přijdou tak dvě tři skupinky po třech po čtyřech a je pokoj. Jakmile je kolem dvanácté, už taky předstírám, že nejsme doma. :-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.