Březen 2010

Dejte vejce malované...

31. března 2010 v 8:57 | bev |  Občasník
Aneb - To zas bude v álejích nablito!Mrkající

Ne,nemám ráda velikonoce. Nechuť k nim se datuje z dob dětství. Rodičům přišlo žertovné vpustit na velikonoční pondělí do domu jakkoli velkou skupinu koledníků, v kterýkoli čas mezi šestou ranní a čtvrtou odpoledne. Otrávená a otlučená jsem si přísahala, že já taková coby rodič nebudu. Čas utekl jako voda. Ještě pár let a budu mít dospělé dcery. Naivně jsem se domnívala, že s věkem přijde odpovědnost a dcerušky přejmou na svá bedra povinnost nechat se na velikonoce zmydlit a ještě při tom rozdávat vejce a úsměvy. Myslela jsem, že já sama se stanu jen jakousi stínovou postavou v pozadí zajištující obarvení vajec, upečení mazance a hlídání domovního zvonku.
Jako většina předpokladů v mém životě samozřejmě ani tento nevyšel.

Velikonoce u nás probíhají následujícím způsobem:
V osm vzbudím dcery. Nějaký čas se potácí v mrazivé náladě, rozcuchané, v pyžamu po domě. Posléze se usadí u televize. Mezitím zvoní první návštěvníci. Lichotkami a sliby přiměju dcery, aby se oblékly a několikrát se mnou sešly dolů. Vlídné slovo brzy přestává zabírat a přichází na řadu důraznější výzvy. Po třetí ostré výměně názorů a upozornění, že se dívají na televizi a že je to
nebaví pořád lítat po schodech dolů a nahoru, rezignuji.
S jedním uchem nastraženým směrem k domovním dveřím, s láhví slivovice a košíkem vajec vybalancovanými na ruce, jsem připravená čelit tradici a dostát své hostitelské povinnosti.

Jedno se rodičům musí nechat. Zásadu, že tomu kdo zvoní, musí být otevřeno - i kdyby to byl psychopat s motorovou pilou - mi vštípili opravdu důkladně. Ani chvilku neuvažuji o tom, že bych zamkla a dělala, že nejsme doma. Tak důkladně, že při každém zazvonění slintám a mám chuť štěkat.
Opět je to na mně. Manžel, táta i dcery tráví poklidné dopoledne před televizí. Já, starý vůl, běhám po schodech sem tam, nalévám slivovici, vážu pentle, rozdávám vejce a křečovité úsměvy. Vyceněno budu mít ještě za týden. A nechávám se řezat klackovitými adolescenty se zřejmým sklonem k sadismu.
Pak se mi divte, že velikonoce nemám ráda.

Přesto všechno přeju vám všem krásné Velikonoce, přežijte to ve zdraví!
Dcerám je zase o rok víc a tak to třeba tentokrát bude jinak.




Poznámka: ještě nikdy to nebylo jinak, naivita je zřejmě mé druhé jméno.
Doplněno: 17.1.2015


Škola, aneb tohle my jsme nebrali!

23. března 2010 v 10:39 | bev |  Občasník

Dlouho, chce se mi říct až příliš dlouho, jsem žila s představou, že jsem normální, průměrně vzdělaná bytost s průměrným přehledem. Opak byl pravdou!!
Vše vyplulo na povrch v momentě kdy mne dcery požádaly abych se s nimi učila. Prý jim to tak lépe leze do hlavy. Možná ale jen usoudily, že mi kapka informací neuškodí.

Měly pravdu, neboť moji paměť lze popsat jako mapu z konce středověku, samé bílé místo. Dokážu citovat zpaměti dlouhé pasáže z Kinga i s odkazem na stránku, pamatuji si, kdo z širokého příbuzenstva co jí, co rád nemá, jaké barvě dává přednost, co čte, zkrátka každou pitomost ovšem základní a střední vzdělání se u mne minulo účinkem.
Číst a psát ale umím!
Takže jsem jejich žádost s nadšením uvítala zcela přemožená mateřskou láskou a pýchou na své vzděláníchtivé holčičky. O toho dne se datuje má každodenní noční můra a setrvalý úpadek sebevědomí.

Zřejmě jsme někdy probírali mnohočleny. (Anebo je to něco zcela nového?) Nejspíš to prošlo kolem mne. Možná jsem také byla v té době nemocná a nebo spíš duchem nepřítomná, jako ostatně většinou při hodinách matematiky. Mnohočlen mi dnes zní spíše jako něco z biologie.
Parazitický kříženec tasemnice a stonožky.

Další novinkou pro mě byly Keplerovy zákony. Mám v povědomí člověka tohoto jména, ovšem jeho dílo je pro mne jedna velká neznámá. Jakým překvapením byly jeho tři zákony týkající se věcí tak závažných jako je pohyb a vzdálenost planet. Nechápu, jak jsem mohla žít tak dlouho bez těchto základních informací, bez možnosti kdykoli si vypočítat vzdálenost Země od Slunce.

A tak bych mohla pokračovat dál a dál. Co předmět to překvapení. Otevírají se mi nové obzory.
Fráze: "Tohle my jsme asi nebrali!" u nás doslova zlidověla.
Dcery ji užívají vždy, když se s výrazem maximálního soustředění zahledím
do jejich učebnic na dobu delší než tři minuty.

Chápu, že můj článek není velkou poctou pro pedagogy,
kteří se pokoušeli mne vzdělávat.
Mají můj obdiv. Mohu říci pouze: "Kéž je jim jejich pedagogická kariéra lehká!"

Jedno velké plus však tato naše malá rozjímání nad učebnicemi mají. Kdybych řekla dcerám: "Pojďte si za mnou sednout, popovídáme si," tak si poklepou na čelo a třísknou dveřmi.
Takhle se občas nejenom něco naučíme, ale často přijde řeč i na mnohem zajímavější témata.



téma týdne - Škola


Bratr Thomas - Dean Koontz

22. března 2010 v 10:53 | bev |  Knihomil

Bratr Thomas Dean Koontz

Odd Thomas se po nedávných dramatických zážitcích a ztrátě milované Stormy
uchýlí do zdí opatství svatého Bartoloměje.Hledá zde klid a odpočinek.
Klidné dny končí v momentě kdy se objeví bodachové.Odd Thomas má totiž
jednu zvláštní vlastnost,či spíše nadání.Vidí zemřelé,kteří doposud ať už
z jakýchkoliv důvodů pobývají jako duchové v tomto světě.Snaží se jim pomoct
a povzbudit je na jejich cestě do jiného světa.

Bodachové nejsou ani tak duchové i když jejich podstata je stejně nadpřirozená.
Jsou to spíše jakési stíny přinášející předzvěst smrti a násilí.
Dokud jsou jen dva nebo tři,dá se doufat,pokud se však objeví ve větším
množství nezbývá mnoho času na záchranu.
K opatství patří škola a ubytovna pro postižené děti a právě k dětem jsou
bodachové přitahováni nejvíc.

Odd bodachy pronásleduje a posléze se stává sám pronásledovaným.
Ze sněhové vánice se vynořuje podivné monstrum sestavené jakoby pouze z kostí
a obdařené neuvěřitelnou schopností měnit svoji podobu.

Mezitím se pohřešuje jeden z mnichů,bratr Thimoty.Intuice přivede Thomase na
pokoj dvou těžce postižených dívek z nichž jedna k němu promluví a Odd podle
formulace slov poznává vzkaz od Stormy.
Stormy jej posílá za dalším chovancem opatství,Jacobem.
Mimořádně nadaným a těžce znetvořeným mladým mužem.
Odd dokáže proniknout přes Jacobovu plachost a uzavřenost.

Při svém intuitivním pátrání po pohřešovaném mnichovi také
navštíví takzvané doupě.Útočiště bratra Johna a vlastně jakousi
podzemní laboratoř,kterou si zde bratr John,dříve uznávaný fyzik zbudoval.
Odd chová k tomuto muži obdiv a vřelé sympatie.

Bodachů však stále přibývá a Odd objevuje mrtvolu bratra Thimotyho.
Ta vlastně posloužila jako kukla dalšímu z podivných stvoření.
Za pomoci hlavního Oddova podezřelého,Rodina Romanoviče se
vydávají pro posilu v podobě dalších mnichů.
Doufá,že s jejich pomocí se jim podaří ochránit ohrožené děti.
Odd se setkává také s dalším přízrakem.Někoho mu připomíná a po
dalším rozhovoru s Jacobem,dostává jeho podezření jasnější obrysy.

Jacob stále maluje svoji mrtvou matku a hovoří o muži,kterého nazývá Nikdynebyl.
Kostěné přízraky zná a označuje je jako psy Nikdynebyla.
Hovoří vlastní řečí,spíše v náznacích Odd však pochopí co mu vlastně
Jacob říká.Nikdynebyl a bratr John,kdysi uznávaný vědec John Heineman
jsou jedna a táž osoba.Otec znetvořeného Jacoba,
kterého nikdy nepřijal za vlastního syna a o jehož smrt v podvědomí stále usiluje.

John Heineman ani v opatství nepřestal pracovat na svém vynálezu
jehož podstatou je stvoření jakoby živých tvorů pouhou sílou myšlenky.
Jeho temná část však stvořila také kostěná monstra usilující o životy
postižených dětí a především Jacoba.
Podle své zvrácené logiky je považuje za doklad chaosu a
jejich usmrcením chce nastolit řád.

Z Rodina Romanoviče,hlavního podezřelého se nakonec vyklube pracovník
Národní bezpečnostní agentury a spolu s Oddem se jim podaří vyšinutého vědce zlikvidovat.Spolu se svým tvůrcem potom zanikají i jeho zrůdné výtvory.


...Neměl jsem pocit,že se někam řítím.Ale samozřejmě že si nevšimneme
pádu,dokud neletíme příliš velkou rychlostí...

...Většina z nás dosud nepřišla na to jak naprogramovat videorekordér,takže
to potrvá ještě hodně dlouho,než se nám povede ta věc s přesouváním
z místa do druhé galaxie...

...Dobří lidé mívají smysl pro legraci.Problém je najít ty zlé s úsměvem na
tváři,protože zlo v sobě většinou humor neskrývá,ačkoli ve filmu mají
padouši často ty nejlepší hlášky.
Lidé morálně obojetní jsou až na několik výjimek příliš zaujatí tím jak
zdůvodňují své protichůdné chování,než aby se naučili smát sami sobě
a taky mi neušlo,že se smějí daleko víc jiným lidem než jejich vtípkům...
Dean Koontz Bratr Thomas

Amerigo Magellan - Stefan Zweig

18. března 2010 v 14:14 | bev |  Knihomil

Amerigo Magellan Stefan Zweig

Musím přiznat,že doposud mne nikdy nenapadlo přemýšlet proč se Amerika
jmenuje právě Amerika a pokud jsem to kdysi věděla, už mi to dávno vypadlo z hlavy.
Až v této knize jsem se dočetla,že se jmenuje po
Amerigu Vespucci a to ještě omylem,anebo spíše díky celé řadě omylů.

Amerigo Vespucci byl zaměstnancem firmy Beraldi.
Takzvaný faktor,neboli kupec a jako kupec také doprovázel zámořskou
expedici na lodi Alonsa de Hojedy.Úkolem této výpravy bylo plout co
nejvíce na jih a nalézt průplav k ostrovům koření.

Z každé podniknuté cesty podává Vespucci zprávu zaměstnavateli a
bývalému chlebodárci,příteli Lorenzovi de Medicio o tom co na cestách viděl.
Takovéto zprávy jsou ve své době velmi ceněné a dobře se prodávají.
Proto není divu,že se jich chopí neznámý tiskař,rozmnoží je,
přikrášlí a úspěšně prodává.

V záhlaví zprávy je však stále jméno Amerigo Vespucci a dále název,
který skutečně pochází od Vesspucciho Mundus Novus - Nový svět.
Došlo tak k logickému nedorozumění,neboť to vypadalo jakoby Amerigo objevil tento
Nový svět a od tohoto omylu byl jen malý krůček k tomu jej po něm pojmenovat.
Amerigo,latinsky Amerikus - Amerika.

Skutečný objevitel Ameriky je Kryštof Kolumbus,
který však až do své smrti věřil,že objevil cestu do Indie.
Skutečnou zásluhou Ameriga Vespucci je potom jeho poznatek,
že se jedná o zcela nový kontinent.


Druhá,větší část knihy je věnována mořeplavci Ferdinandu Magellanovi,
který jako první obeplul svět a prokázal tím,že země je kulatá,
nikoli placatá.Objevil průliv z Atlantického oceánu do Pacifiku,
který byl pojmenován po něm - Magellanův průliv.
Magellan - narozen roku 1480,portugalec.

10.srpna 1519 vyplouvá 5 lodí pod velením Magellana na plavbu
jejímž cílem je objevit výše zmiňovaný průliv.
Magellan se domnívá,že zná jeho polohu ze starších map,
jde však o omyl,neboť to co jeho předchůdci zakreslili jako průliv
je ve skutečnosti pouze ústí velké řeky.

Průliv však skutečně existuje a po neskutečných útrapách jej
Magellan objeví a propluje jím do Pacifiku.
Nachází se mezi Patagonií a Ohňovou zemí.
Pacifik dostal své jméno podle bezvětří,jež zde panovalo.
il Pacifiko - Tichý oceán

8.září 1522 spustí poslední z pěti lodí,
Victoria,s posádkou 18 zbídačených mužů,
kotvy v Seville odkud před třemi roky(bez dvanácti dnů)
vyplouvalo 5 lodí s posádkou 265 mužů.
Ostatní lodi se jmenovaly:
Santiago
San Antonio
Trinidad
Concepción

Magellan se vítězného návratu nedožil.Zemřel 27.dubna 1521 v nepodstatné
bitvě s obyvateli ostrova Mactanu,kteří nechtěli uznat španělského krále Carlose I.
a jeho zástupce na ostrovech,krále Humabona,za své vládce.

Za co Magellanovi patří můj obdiv,je nejenom obrovská odvaha,
preciznost s níž svou výpravu plánoval,ale především lidskost s níž
přistupoval k domorodcům žijícím na jím objevených ostrovech.
V knize Stefana Zweiga jsou použity citace z dochovaného lodního deníku.


...To co ostatní španělští dobyvatelé za celé měsíce a roky vymáhali na
mučidlech a za pomoci inkvizice strašnými tresty a upalováním,
to hluboce zbožný a přece tolerantní Magellan docílil za několik dnů
bez jakéhokoli násilí.
Jak lidsky a svodomyslně si počínal při tomto obracení na víru můžeme se
dočíst u Pigafetty (vedl výše zmiňovaný deník).
"Kapitán jim říkal,že se nemají stát křesťany ze strachu před námi
nebo proto,aby se nám zalíbíli,nýbž chtějí - li skutečně být
opravdovými křesťany,pak se jimi musí stát z vlastního přání a z lásky k bohu.
Ale i kdyby se nechtěli stát křesťany,nestane se jim nic nepříjemného.
S křěsťany však budou zacházet lépe "...


...Ještě nevypluli z přístavu a již padá za jásavého ryku velký kříž k zemi.
Vše čeho Magellan za týdny opatrné a trpělivé práce dosáhl,
zničila lehkomyslná omezenost jeho nástupců.
Jako zločinci na útěku prchají Španělé pryč od ostrova,na který vstoupili
pod Magellanovým vedením jako bohové...

Stefan Zweig Amerigo Magellan

Tma - Ondřej Neff

18. března 2010 v 11:52 | bev |  Knihomil

Tma Ondřej Neff

V pátek 17.dubna 1998 započala nová historie lidstva.
Elektřina,do té doby jedna ze samozřejmostí civilizovaného světa,přestala fungovat.
Spolu s ní i motory aut a vlastně veškeré přístroje a stroje fungující na bázi elektřiny.
Celý svět se jakoby zastavil.
Přes počáteční naději,že po víkendu s tím někdo něco udělá,přichází pochopení,
že závada bude závažnější než si vůbec kdo uměl představit a posléze naprosté zoufalství,
chaos a doslova středověké násilí.
Příběh začíná v Praze roku 1998,ale během pár kapitol si čtenář připadá spíše
jakoby otevřel historický román.
Černá smrt,hladomor,mučení,boje o moc,to vše jsou věci k nimž se
lidstvo navrátilo až překvapivě snadno.
S pozlátkem civilizace jakoby odešly veškeré morální zábrany většiny lidí.
Svět se stává džunglí,ve kterém vyhrávají jen ti nejsilnější a nejbezohlednější.

Jedním takovým tvorem bez kouska citu či svědomí je příživník,alkoholik,
pedofil a násilník Jindřich Hřivnáč,žijící ve vybydleném domě v Praze Buďánkách
s manželkou Růžou a dcerkou Katkou.
Katka je častým terčem zloby obou rodičů.
Narodila se poznamenaná Downovým syndromem a
život je pro ni nepřetržitou noční můrou.
Jindřich Hřivnáč,přestože primitiv,má v sobě i kus stratéga,
kus přirozené inteligence a intuice a díky tomu se v prvních chvílích elektrické smrti
stává jakýmsi vůdcem ostatní lúzy z přilehlého okolí.
Jeho vliv postupem času roste a posléze to dojde tak daleko,že vládne téměř
polovině Prahy a nechává se oslovovat Kapitáne a později Excelence.
Zbytek Prahy uznává legitimní vládu prezidenta Havla a jeho spolupracovníků.

Dívenka Katka využije situace a v nastalém zmatku uteče.
Po mnoha peripetiích se potkává s Honzou Krylem,
který se stává jejím oddaným ochráncem a
prvním opravdovým přítelem jakého kdy měla.

Honza Kryl je na cestě z Prahy do Krásné Lípy za svojí přítelkyní Markétou Panuškovou.
Ta se tam vydala za strýcem,po zjištění,že v Praze velmi rychle dojdou potraviny
i voda a vypukne hladomor.
Na cestě se Honza setkává za dramatickývh okolností s Katkou a spolu
se posléze dostávají do České Lípy,kde se Honza stává zástupcem
samozvaného velitele města - Rybáře.
Později se setkává i s Markétou.

Jindřich Hřivnáč mezitím,snad z výčitek svědomí či z
podvědomého poznání pravdy,
soustřeďuje na svém zámečku holčičky s Downovým syndromem.
Ty celé dny jen zapisují podivné vzorce v neznámé řeči.
Chybí mu však ta nejdůležitější,Katka.Její kresby by posloužily
k dešifrování kreseb ostatních děvčátek.
Hřivnáč chce Katku zpátky a to tak moc,že nabídne legitimní vládě
část území jím uchváceného výměnou za nalezení Katky.

Mezitím už vědci zjistili,že elektrická smrt musí být dílem mimozemské civilizace.
Nemohou se však shodnout zda má lidstvo pouze varovar nebo zničit.
Katka se nakonec vrací do Prahy k otci.
Jenomže už zdaleka není tím bezbranným děvčátkem.
Je pod ochranou Bytostí,které jejím prostřednictvím komunikují s lidmi.

Konečně může lidstvu předat zprávu,kvůli které to vše začalo.
Mimozemská cicilizace buduje v okolí planety Země takzvanou Kladku,
něco jako vesmírnou dálnici.
Po dobu jejího budování musela být elektřina zrušena,
aby bylo možné předat poselství Zemi.

Katastrofická kniha TMA přináší mrazivou vizi světa uvrženého
do temnoty skutečné i duchovní.
Nezapomenutelný dojem je ještě umocněn tím,
že se příběh odehrává ve známých místech Prahy a jejího okolí
a vystupují v něm krom smyšlených postav i skutečné osobnosti,
jako Václav Havel,Václav Klaus a další.


...Člověk jako jednotlivec neučinil za posledních deset tisíc let žádný morální pokrok.
Rozdíl mezi nezkroceným hříbětem a mezi trpělivým tažným koněm je jen rozdíl cviku.
Cvik je jediný mravní rozdíl mezi dnešním člověkem a člověkem
před deseti tisíci let.
Pod tenkou slupkou mravnosti,kterou si
vyleštil na svém povrchu,je to týž divoch jako před deseti tisíci let...
Jack London Tulák po hvězdách

Balada o Kornetovi a dívce - Marta Kubišová

16. března 2010 v 10:26 | bev |  Kapsář




Balada o Kornetovi a dívce

Ve svitu loučí stín se stínu leká,
nad hradní dvůr mrak tiše vplul,
když dívky pláčou muže válka čeká,
noci zbývá jen půl.

Za chvíli svítá a tam v jedné z věží
Kornet se loučí s dívkou svou.
Znaveni láskou v loži bílém leží,
něžná slůvka zní tmou.

Tady to jsou tvé vlásky plavé,
tady to tvá je něžná tvář,
tady toto jsou tvé dlaně hravé,
ani nedýcháš.

Tak tady spí tvé tělo krásné,
dívenka pláče potají,
hej Kornete vstávej! ráno časné,
kde se oči tvé toulají?

Bitva už končí,pouze Kornet chybí,
zmámený láskou tvrdě spal,
nad hrobem zběhů,tam se smrti líbí,
povel dává : Pal!

Tady to jsou tvé vlásky plavé,
tady to tvá je něžná tvář,
tady to jsou tvé dlaně hravé,
proč už nedýcháš?

Tak tady spí tvé tělo krásné,
dívenka pláče potají,
hej Kornete vstávej! ráno časné,
kde se oči tvé toulají?




Ukolébavka - Karel Kryl

16. března 2010 v 9:57 | bev |  Kapsář


Ukolébavka



Spinkej synáčku spi
zavři očička svý
dva modré květy hořce,
jednou zšednou jak plech,
zachutná tabákem dech
a políbení hořce.
Na zlomu století
v náručí zhebkne ti
tvá první nebo pátá,
než kdo cokoli zví
rány se zajizví
a budeš jako táta.

Spinkej synáčku spi
zavři očička svý,
máma vypere plenky.
Odrosteš sunaru
usedneš u baru
u trochu jiné sklenky.
A že zlé chvíle jdou
k vojsku tě odvedou
zbraň dají místo dláta.
Chlast místo náručí
couvat tě naučí
a budeš jako táta.

Spinkáš synáčku spíš,
nouze vyžrala spíž
a v sklepě bydlí bída,
v jeslích na nároží
máma tě odloží
když noc se s ránem střídá.
Recepis na lhaní
dají ti na hraní
a nález bude ztráta.
Kompromis života
zbude ti samota
a budeš jako táta.






Slon v porcelánu

15. března 2010 v 8:26 | bev |  Občasník

Jednoho dne mně dcery v mimořádně vstřícné náladě předvedly své blogy, nebo spíš to z nich, co mohu jako matka s omezenou inteligencí a zastaralými názory pojmout a pochopit. Semínko padlo na úrodnou půdu a začalo klíčit. Nepřipadalo mi, že bych měla co prezentovat. Netrpím žádným zvláštním nadáním. Nepočítám-li abnormální schopnost dostávat se do neuvěřitelně pitomých a trapných situací.
I když! jak nad tím přemýšlím, člověk vždycky něco prezentuje - sebe. A nezáleží na tom jestli prostřednictvím svých oblíbených věcí nebo vlastních výtvorů. Nadchla mne možnost mít své oblíbené citáty, úryvky z knih, básničky a texty písniček, zkrátka věci, mému srdci milé a shromažďované od dob mládí, pěkně pohromadě. Nehledě na možnost doplnit je videoklipy, obrázky či vlastními "moudrými" a "ostrovtipnými " komentáři.
To především!

Dcera řekla: ,,Není to těžké." Pro někoho kdo má v hlavě mozek asi ne. S chutí jsem se pustila do díla. Pixely, procenta, znaky všechno jedno. Začala jsem tím, že jsem smazala nastavené rozměry, aniž bych o ně okem zavadila o zapamatování ani nemluvě a jala se vytvářet rozměry vlastní.
Doslova jsem slyšela systém sténat nevolí a snahou vyhovět mým zcela protichůdným pokynům.
Jednou jsem měla dvě písmena přes celou stránku, podruhé stránku o rozměrech tři centimetry, pak se mi povedlo zúžit pozadí na tenkou nudli o šířce dvou centimetrů, z níž vystupovaly vyděšené oči. Zděšené zřejmě mými pokusy.
Když se dcery ptaly jak pokračuji, po pravdě jsem jim řekla, že uvažuji o ukončení svého blogu. Na otázku proč, jsem odpověděla: ,,Protože jsem ještě nikdy neviděla něco tak ošklivého!"
Ty vyloupané oči a pod tím chaos.
V těžkém rozpoložení mysli mne po dvou měsících napadla první inteligentní myšlenka. Něco si o zakládání blogů přečíst. Říkejte mi blesku!

Přes rozporuplné začátky jsem zde však v tom krátkém čase prožila příjemné chvíle při přepisování svých pokladů. Znovu jsem prožila každé slovo, každou sloku, každý verš. Celou akci blog hodnotím kladně. Možná to není příliš smysluplně trávený čas - s tím by rodinka souhlasila, slovo smysluplné má pro ně zcela jiný význam obzvlášť ve spojení s mou osobou - ale v každém případě to bylo a je zábavné. A taky mám dnes mnohem větší porozumění pro dcery
a způsob jakým tráví svůj volný čas.


A zábavné je to dodnes, s odstupem čtyř let dodává Bevíčková.Mrkající

Peníze

10. března 2010 v 13:07 | bev |  Občasník
Peníze

V srpnu jedeme na dovolenou do Egypta, pochlubili se známí.
V mém srdci zahlodala závist.To je dovolená, jak má být! Moct tak jednou
dopřát své rodině něco takového.
Co podnikneme v létě my? Jako obvykle. Koupání v rybníce, opalování na
zahradě, pár výletů...
Potom přijela na prázdniny jedna z mých neteří. Čas ubíhal velmi rychle.
Předčítání oblíbených pasáží z knih, opékání buřtů, hranolky podávané při
svíčkách, koupání v rybníce, které najednou nebylo zdaleka tak všední,
večery u láhve vína, nekonečné rozhovory a vzpomínky, smích i pláč,
vzájemná blízkost, porozumění, důvěra.
Po jejím odjezdu jsem se cítila nabitá energií a uvědomila si jaké mám štěstí,
jak jsem bohatá.
Hezké chvíle nesouvisí s místy či penězi,
za něž je možné se na tato místa podívat.
Souvisí s lidmi.

Bez peněz je to někdy těžké, ale bez rodiny a přátel by to bylo k nepřežití!






téma týdne - Peníze

"Tři rady" začínajícím blogerům

8. března 2010 v 7:45 | bev |  Občasník

Po dvou měsících "zkušeností" s blogem a potom co jsem se dopustila všech chyb,kterých je možné se dopustit a několika zcela nemožných,bych formulovala své rady takto:



1. Všechny začátky jsou těžké a náhoda přeje připraveným.

2. Dvakrát měř jednou řež.

3. Co není zakázané nemusí být povolené.

4. Chybovat je lidské a žádný učený z nebe nespadl.


5. Na světě není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem = neklesej tedy na mysli ať to už dopadne jakkoliv.

6. Právo veta máš ty a skončit můžeš vždycky.


Oni to nejsou ani tak rady,spíš jen takové postřehy a taky nejsou jen tři!